Drazí farníci, dnešním dnem – Popeleční středou začínáme postní období – tedy 40 dní před Velikonocemi – jsme pozvaní „stáhnout“ se, a tak se ještě víc přiblížit a připodobnit Kristu. Boží slovo nás varuje a zároveň nám nabízí návod: „Dejte si pozor, abyste nekonali dobré skutky okázale před lidmi…“ „…abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který je ve skrytosti; a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí.“
Moji milí, chci nás skrze toto Boží slovo pozvat k „tiché radosti“, která může být ovocem letošního půstu. „Tichá radost“ jako „skrytá odměna“, může každý den naplňovat naše srdce i v náročných dnech, ve snaze zachovat svoje předsevzetí. Budeme-li se denně pomaličku zaměřovat na Boha, tak na našem stromu života, bude dozrávat ovoce. A aby ovoce radosti dozrálo, nemusí být splněný nekonečný seznam podmínek.
Potřebná je věrnost a vytrvalost v maličkosti – tedy věrnost a vytrvalost v ochotě „něco“ darovat Bohu – modlitbu, půst, almužnu.Popeleční doba je nejen prvým dnem postní doby – je dobou nového začátku. Dobou proměny – obrácení. Tomu předchází kajícnost, pokání – bez něho by byla postní doba nemyslitelná.Prožívat postní dobu s křesťanskou láskou znamená postarat se o toho, kdo prochází utrpením, je opuštěný, zachvácen strachem.
Uprostřed velkých nejistot ohledně budoucnosti si připomeňme slova, kterými se Bůh obrací ke svému služebníku: „Neboj se, vždyť jsem tě vykoupil“ . Je to v knize Izaiáše, konkrétně ve 43. kapitole, a tady tomu Izaiášovu oddílu se říká Kniha útěchy.
Bratři a sestry, útěcha v postní době je velmi důležitá. Velmi důležitá, možná snad až nejdůležitější. Abychom my sami ji zažili, a když bude potřeba, abychom ji i zprostředkovali. „Neboj se, neopustím tě. Neboj se, vždycky se k tobě přiznám. Myslím na tebe.“
Když jsem si přečetl tady ta slova, tak jsem si vzpomněl na jeden příběh, který už jsem tady říkal, myslím, že i vícekrát, ale vždycky to bylo na pohřbu. A tak považuji za užitečné ho zopakovat, i když jste ho třeba mnozí slyšeli.
Je to o jednom člověku, který na cestě životem jde se svým koněm a se svým psem. Při tom putování se jednou dostanou do bouřky, uhodí do nich blesk, a oni, aniž by si to uvědomili, tak už jsou z této země na cestě do života věčného. Stoupají do kopce, cesta je namáhavá a všichni tři mají žízeň. A naráz přijdou k bráně, která je pozlacená, ta zeď okolo je z mramoru. Člověk otevře dveře. Vidí krásné dlážděné nádvoří, opět zdobené zlatem. Další drahé materiály použité na výzdobu a vprostřed je kašna s vodou.
Náš poutník uvidí vrátného a říká: „Máme všichni velkou žízeň. Můžeme se jít napít?“ A vrátný říká: „Ano, pane, vy jistě. Ale zvířatům je tady vstup zakázán.“ Člověk se otočí, zakroutí hlavou a říká: „To ne. Přece je neopustím.“ A tak pokračuje v cestě dál. Pořád do kopce, pořád cítí slunce, pořád žízeň, čím dál tím větší. Po nějaké době přijdou k dalším vratům, ta jsou dřevěná. Když je otevře, uvidí alej stromů a u prvního stromu opět sedí vrátný. A náš člověk říká: „Všichni tři máme velikou žízeň. Můžeme se tu někde občerstvit?“ Vrátný ukáže pěšinku a říká: „Tam, tam je studánka. Tam se napijte do sytosti.“
Když se ten náš člověk vrátí, když se napijí, tak přijde a zeptá se: „Kde to jsem?“ A ten vrátný řekne: „V nebi.“ Člověk se zarazí a říká: „Ale to už mi tvrdil tam ten dole u té zlaté brány, že jsem v nebi.“ Tady ten druhý vrátný se usměje a říká: „Ale kdepak, to bylo peklo.“ Náš poutník se rozčílí a říká: „To jim musíte zakázat. Oni takhle klamou lidi. Vždyť to dojde k nedorozumění.“ Ten vrátný se usměje a říká: „A víte, že ani ne? Oni nám vlastně poskytují službu. Protože tam, u té zlaté brány, se zastaví ti, kteří jsou ochotni opustit své přátele.“
Bratři a sestry, jsme povoláni, jsme pozváni k tomu, abychom v letošní postní době prožili to, že Bůh nás neopustí. Že neopustil naše předky a že neopustil a neopustí ani v budoucnu nikoho z lidí. Jde o to, abychom my, lidé, se blíže a těsněji opravdu přimkli k Bohu a abychom zažili to, co je v tom příběhu nebo co bylo řečeno vlastně ústy toho proroka Izaiáše. Zkrátka a dobře, Bůh neopouští nás, neopouštějme my jeho.