Noc Božího narození. Jedná z malá nocí, která nedovoluje spát. Noc, která probouzí; noc, která oživuje. Noc jasnější než nejjasnější den. Noc naplněná Božím světlem. Noc, ve které se narodil ten, který je „světlem světa“ – Ježíš Kristus.

Všichni pospíchají, aby viděli narozeného Spasitele. Noc, zvláštní noc, doprovázená zvláštními znameními. Hvězda se zastavila nad Betlémem, nad stájí, kde Maria porodila svého prvorozeného. Boží poslové probouzí pastýře, aby uvítali Spasitele lidí.

Syn Nejvyššího, nemluvňátko položené v jeslích plače zimou. Vztahuje své bezradné ručičky jako by chtěl, aby ho návštěvníci vzali do náruče. Úžasné. Narozený Ježíš – Bůh, chce do náruče obyčejného člověka. Chce si hrát, čeká slova útěchy, chce se přitulit. Všemohoucí Bůh se vším všudy v rukou člověka. Lidské ruce se natáhly k Bohu.

Nejprve ruce milující – ruce matky, které znají tajemství dítěte. Potom ruce mužské, starostlivé a pečlivé, ruce Josefa. Dále ruce pastýřské, ruce mozolnaté, unavené, tvrdé, ale upřímné a ochotné, ruce, které se ve svém nedostatku dělí s potřebnějšími. Jsou také ruce, které napsaly mnohé svazky učených knih – ruce učenců z východu, kteří přišli předat dary narozenému Králi.

Bůh na takovéto ruce čekal a celý se jim bezvýhradně odevzdával.  Ale po dítěti se také natáhly ruce nenávistné, vražedné, chopící se meče a naplňující Betlém pláčem matek a krví vyvražděných dětí – ruce Heroda a jeho služebníků. Bůh před těmito rukama musí utíkat, musí se skrývat.

Milování, dnešní den je dnem natažených rukou Božích a lidských. Malý Ježíš, bezbranný leží v jeslích, natahuje své malé ručičky a vola: „Vezměte mě do náruče! Otevřete brány svých srdci a dovolte, abych je naplnil láskou, nadějí a vírou. Vztáhněte své ruce a vezměte si, co vám nabízím.“

Bůh se odevzdal člověku. Za malou chvíli prostřednictvím kněžských rukou přijde k nám – jako před dvěma tisíci lety – pravý, skutečný, tentýž jako v Betlémě. Přichází jako chléb. Z důvěrou se dává. Mohu jej přijmout, ale také odmítnout, vyhodit, přejít kolem lhostejně, dokonce i pošlapat. Přesto vše On přichází a čeká na srdce otevřená a ruce plné lásky.

On čeká na odvahu tvých natažených rukou. Čeká, abys ho vzal do svých rukou. Proč by ses ochuzoval a svíral dlaně v pěsti. Do sevřených rukou nemůžeš nic přijmout. Otevři své ruce  a vztáhni je k Bohu. Vztáhni ruce takové jaké jsou: možná sedřené  a unavené, snad mladé a plné nadšení, také ty staré, zesláblé a třesoucí se.

Pozvedni své ruce nejen když tvé srdce překypuje radostí, ale také tehdy, když jsi smutný. Nauč se dnes v den Božího Narození, gesta vztažených rukou k Bohu: v radosti i zármutku, v mládí a stáří. Nauč se dnes vztahovat ruce k Bohu nejen o Vánocích, ale v každý den roku svého života. 

Malý chlapec navštívil o Vánocích dědečka. Dívá se, jak dědeček vyřezává figurku k jesličkám. Několik figurek je už na stole hotových. Chlapec je unavený, položí se na stůl, dívá se na dědečkovu práci a usne. Ve snu figurky obživnou a on se ocitne mezi nimi.

Jde s nimi do betlémské stáje a dívá se na Jezulátko. „Rád bych od tebe měl tři věci,“ říká Ježíšek. A chlapec horlivě nabízí: „Můj nový kabát, můj elektrický vláček, moji krásnou obrázkovou knihu?“ „Ne,“ odpovídá Jezulátko, „to nepotřebuji, chtěl bych něco jiného. Daruj mi svůj poslední sloh z němčiny,“ říká potichu. Chlapec se poleká. „Pod ten pan učitel napsal pětku, nedostatečné.“ „Právě proto ho chci, doneseš mi vždycky všechno, pod čím je nedostatečné?“ „Rád,“ říká chlapec. „A za druhé bych od tebe chtěl tvůj hrnek na mléko!“ – „Ale ten jsem přece rozbil!“ – „Přineseš mi vždycky všechno, co se ve tvém životě rozbilo?“ ptá se Ježíšek. 

„A teď moje třetí přání: Přineseš ještě i odpověď, kterou jsi dal mamince, když se tě na ten hrníček ptala?“ Tu se chlapec dal do hořkého pláče a vzlyká. „Já jsem přece mamince lhal. Rozbil jsem ho schválně.“ „Ano,“ říká Jezulátko, „přines mi pokaždé své lži, svůj vzdor, všechno zlé, co jsi udělal, abych ti mohl pomo­ci a odpustit ti, abych tě mohl uzdravit a změnit tě.“ Vtom se chlapec probudí a najednou ví, proč se stal Bůh člověkem a proč se Ježíš narodil jako Vykupitel. Aby všechno nedostatečné, rozbité a zlé mohl uzdravit a proměnit.

Řeknete, to je milý pohádkový příměr. A já vám řeknu: Omyl, to je skutečně jistá pravda. Ze života sv. Jeronýma se vypráví, že když se jednou kolem Vánoc modlil, v duchovním rozhovoru říkal Kristu: „Ježíši, co ti mám dát k narozeninám? Dám ti svůj majetek!“ A Ježíš mu vnitřním duchovním hlasem říká: „Já nepotřebuji tvůj majetek.“ „Tak co ti mám dát? Dám ti svoji moudrost, dám ti všecky své knihy, které jsem napsal!“ A Ježíš mu zase říká: „Já jsem přece moudrost sama, já nepotřebuji tvé knihy!“ „Tak co ti mám dát?“ A Ježíš odpověděl: „Dej mi své hříchy!“ 

Tak nepochopitelná, úžasná a zarážející je pravda o vtělení a narození Božího Syna. On se stal člověkem z lásky k nám, aby nás zachránil z hříchů a všeho zla. On má moc proměnit lidská srdce, odstranit zlo. Vánoce jsou toho důkazem, ale mnozí lidé to dodnes nepochopili. Více milují tmu než světlo. Otevřme se a vyprosme také obrácení všem, kdo to nejvíce potřebují.