Sv. farář arský Jean Baptisté Vianney se jednou vyjádřil: Znám osobu, která nese těžký kříž s vel­kou láskou." Tím měl na mysli za­kladatelku Společenství živého růžence Paulinu Jaricotovou, obdi­vuhodnou ženu 19. století, kterou před dvěma lety sekretář vatikán­ské Kongregace pro evangelizaci národů mons. Savio Hon Tai Fai u příležitosti 100. výročíúmrtí při­rovnal k biblickému Davidovi zá­pasícímu s Goliášem. Tímto obrem a zároveň symbolem zla je podle onoho hodnostáře osvícenská Vel­ká francouzská revoluce a její dě­dictví, s nímž tato Kristova vyznavačka musela celýživot bojovat.

Pocházela z francouzského Lyo­nu, kde se narodila 22.7.1799. Její rodiče Antoine a Joanna patřili k dobře situovaným měšťanům, vlastnícím tkalcovskou manufak­turu a několik obchodů. Byli vel­mi zbožní, před revolucí r. 1789 finančně podporovali řadu cír­kevních institucí, hlavně klášterů. Během revolučního běsnění let 1789-1799, kdy katolická víra byla postavena mimo zákon, se mohli účastnit mše svaté pouze tajně, ve svém domě přijímali a ukrývali katolické kněze, jimž hrozila po­prava. V utajení byly pokřtěny i ně­které z jejich 7 dětí, Paulina jako nejmladší r. 1799. Téhož roku však ilegalita Katolické církve skončila, neboť Napoleon Bonaparte, jenž se právě ujal vlády, vrátil katolíkům možnost legálního působení

Jaricotovi obnovili svoji materiální i duchovní pomoc církevním insti­tucím. Jejich dům se nazýval Betanie", navštívil ho jednou i mla­dý J. B. Vianney. V této atmosféře mladá Paulina vyrůstala. Ve svém mladistvém zbožném nadšení tou­žila odjet na misie do Číny, aby tam prala kostelní prádlo, vařila pro mi­sionáře a pro chudé a věnovala se životu modlitby.

Rodiče však měli pro ni připravený jiný plán. V 15 letech se chystala k zásnubám, ale nešťastně spadla ze stolu a poranila si nohu natolik, že se musela delší dobu léčit. Zá­snuby byly odloženy, zranění Pau­linu poznamenalo natolik, že jí až do konce života působilo problémy s chůzí. Nemoci se staly jejím doži­votním údělem. Ve svých 35 letech onemocněla téměř smrtelně, byla však zázračně uzdravena.

To vše prohloubilo její duchovní život. Paulina se již jako 16letá defi­nitivně rozhodla věnovat výhradně Bohu a nalezla pro to nakonec po­chopení i u svých zbožných rodičů

V této orientaci ji utvrdily postní rekolekce, jichž se r. 1816 ve svých 17 letech v jednom kostele rodné­ho Lyonu účastnila. Dával je oblí­bený a zbožný kněz Jean Wuertz. Tématem byla lidská marnivost. Slova P. Wuertze zasáhla Paulinu tak hluboko, že zašla za ním do sa­kristie a ptala se, co má dělat, ne­boť patří k její přirozenosti jakožto ženy, že se chce líbit na prvním místě lidem. Kněz jí odpověděl, ať se snaží líbit na prvním místě Bohu - a potom teprve lidem.

Pro Paulinu to byl signál k radikální změněživota. Odstranila všechny drahéšaty a ozdoby, které si díky bohatým rodičům mohla dovo­lit, a začala se oblékat skromněZbavila se také všeho zbytečného přepychu ve svém pokoji, vyhle­dala dokonce i malíře, který před­tím namaloval její portrét v dra­hých šatech, aby ho přemaloval ve skromném oděvu.

R. 1816 složila soukromě slib čisto­ty. Uvažovala i o vstupu do kláštera, zjistila však, že nemářeholní povolá­ní. Pán k ní hovořil vnitřním hlasem. P. Wuerst, její duchovní vůdce, žá­dal, aby to zapisovala. Tak vznikl její duchovní deník, nazvanýHistorie mého života". Týká se doby mezi 18. a 20. rokem věku Pauliny. V nemoci r. 1822 napsala náboženský traktát Eucharistie - nekonečná -láska" který P. Wuerst anonymně vydal. Te­ologovéžasli nad výstižnými pravo-věrnými formulacemi, vystihujícími vroucí vztah Pauliny k Ježíši v Nejsvě-tější svátosti. Přítomnost Krista v Eu­charistii chápe Paulina jako nejmoc­nější projev lásky Boha k člověku.

Její počáteční touha odjet na misie se ukázala jako nerealizovatelná. Přesto se jí nevzdala a rozhodla se, že když nemůže být u misionářů a jejich svěřenců přítomna fyzicky, bude tam alespoň duchovně skrze modlitbu a oběť. S pomocí svého bratra Filease Jaricota, který byl knězem, obnovila modlitební spo­lečenství nazvanéDílo šíření víry". To mělo svůj počátek už v 17. sto­letí, kdy vzniklo na podporu mi­sií mezi protestanty, později se transformovalo v modlitební hnutí za misie mezi pohany. Po vypuk­nutí Francouzské revoluce r. 1789 zaniklo, Paulina se svým bratrem je pak znovu uvedli do života. A ne­zůstalo pouze u modliteb. Pauli­na přesvědčila dělnice v továrně svých rodičů, kterou nyní vedli její sestra s manželem, aby věnovali z každé své výplaty 1 sou (cca na­šich 20 haléřů) na podporu misií.

R. 1819 jí Pán při večerním rozjímání sdělil nevšední plán na velkolepou modlitební iniciativu. Vzniklo Spo­lečenstvíživého růžence, původně zamýšleno jako podpora misií, poté však jako modlitební akce na jaký­koliv dobrýúmysl. R Wuerst k tomu dal svůj souhlas. Vše spočívalo na modlitebních skupinách po 15 lidech, neboť 15 je desátků sv. rů­žence. Každýčlen se měl denně po­modlit jeden desátek na danýúmysl a jednou za měsíc se věnovat rozjí­mání na toto téma. Dále měl nalézt 5 dalších osob, ochotných se zapojit do Živého růžence, a ročně věnovat 5 franků na podporu dobrého kato­lického tisku a kvalitních nábožen­ských knih. Sám papež Lev XII. udělil Živému růženci své požehnání.

Mylně by se ale někdo domníval, že Paulina se věnovala pouze mod­litbě a praktickýživot ji nezajímal. R. 1831 založila neřeholní komuni­tu nazvanou Sdružení dcer Marii­ných, sester milosrdenství", které se věnovalo charitativní práci.

Velmi citlivě vnímala také sociální křivdy. Dbala na to, aby v rodinném podniku Jaricotových dělnice-tkad-leny dostávaly důstojnou mzdu do­stačující k živobytí. R. 1830 zakládá za pomoci sociálně cítících podni­katelů tzv. Nebeskou banku", která poskytovala výhodné půjčky lidem, již se ocitli bez peněz. Paulina mno­hokrát ve smyslu katolické sociální nauky pozvedla svůj hlas na obranu sociálně slabých, iritovalo ji zejména, že zaměstnavatelé neplatí dělníkům náležitou mzdu, za niž by uživili ro­diny. Rozhodla se proto sama jednat a zakládá huť, kterou nazvala Notre Dáme". Tam došly svého naplnění všechny postuláty sociální spravedl­nosti. Podnik prosperoval, bohužel ale nakonec pronikli do jeho vedení nezodpovědní lidé a dokonce i pod­vodníci, kteří firmu zadlužili. Huť„No-tre Dáme" r. 1852 zkrachovala, ti, kte­ří to zavinili, se vytratili, Paulina jako majitelka musela všechno zaplatit. Rodina jí nemohla pomoci, rodiče a velkáčást sourozenců už byli mrtví, firma Jaricotových se octla v cizích rukou. Podobně zanikla i Nebeská banka". Paulina přišla úplně o všech­no, r. 1852 je vedena v úředních dokumentech jako chudá osoba po­třebující sociální pomoc.

Žila potom až do své smrti r. 1862 v bídě a zapomenutí, neustále sužovaná nemocemi. I po smrti si na ni jen málokdo vzpomněl. Situace se změnila až r. 1879, kdy Paulinina spolupracovnice Julia Maurim vydala jejíživotopis pod názvem Vzpomínky na přítelky­ni". Kniha se dostala až k papeži Lvu XIII. a velmi ho zaujala. R. 1910 za papeže sv. Pia X. byl zahájen in­formační proces k její beatifikaci, papež sv. Jan XXIII. r. 1963 potvrdil její hrdinské ctnosti, takže jí příslu­ší titul Boží služebnice".

Posuzováno čistě pozemskýma očma bylo dílo Pauliny Jaricot krachem. Proč ale potom mons. Fai, jak uvádí­me na počátku článkuji přirovnává k Davidovi, k vítězi nad Goliášem? Odpověď najdeme u samotného Ježíše Krista. I jeho pozemskýživot skončil vlastně fiaskem kříže, které se ale ve skutečnosti stalo obrov­ským vítězstvím. Boží logika je zcela jiná než lidská. Bezbožecké osvícen­ství, jež vyvrcholilo Francouzskou re­volucí, přetavilo mentalitu lidí v tom smyslu, že vnějšíúspěch, pozname­naný kariérou, slávou a penězi, je tou nejvyšší hodnotou. Paulina Jari­cot patří k těm Kristovým svědkům, kteří potvrzují něco zcela jiného. Všechny pozemskéúspěchy lidí na­konec skončí jejich smrtí, natrvalo zůstane pouze to nadpřirozené, co jsme se snažili vybudovat. Paulina Jaricot zkrachovala se svými projek­ty na této zemi, ale to duchovní, co vytvořila, zůstalo a nadále se rozvíjí, především Živý růženec.