Znáte ten zvláštní pocit v žaludku, kdy se blíží velký církevní svátek, a kdy vám svědomí říká, že by bylo dobré jít zase ke zpovědi? Myslím, že tento pocit zakouší většina katolického obyvatelstva a rozhodně v tom tedy nejste sami. Já sám si vzpomínám, že mě podobné strachy a obavy také pronásledovaly a to až do doby, kdy jsem začal studovat a měl jsem tedy možnost hlouběji vstoupit do tajemství a velikosti této svátosti. A ve změně mého postoje k této svátosti mi svými poznámkami a připomínkami pomohli i kněží, před kterými jsem měl odvahu se Bohu ze svých hříchů vyznávat. Rád se s vámi o to podělím.

Hodně mi pomohlo uvědomění si, že se vlastně nejedná o zpověď, jak jsme zvyklí tuto svátost nazývat, protože tento termín sám o sobě už evokuje, že se jedná o zbavení se něčeho, o to odložit cosi nepříjemného. Ale došlo mi, že v případě správného prožívání této svátosti bychom měli mluvit o SMÍŘENÍ, protože se opravdu o smíření jedná. Termín "smíření" totiž mluví o narovnání nějakého vztahu. A víra přece vztahem je.

Blíží se nám postní doba a s ní i zvyk, a u někoho asi i předsevzetí, k této svátosti přistoupit. Přeji tedy všem, kteří budou sbírat odvahu, aby nakonec prožili skutečnou SLAVNOST SMÍŘENÍ. A aby se též povedlo změnit vnímání této svátosti.

Možná někomu pomůže pár textů, které jsem našel na internetu, které o této svátosti hovoří. Jsou texty jednoho mého mladšího spolubratra, P. Roberta Bergmana z plzeňské diecéze, který způbem, vlastním ladým liem, o této svátosti hovoří. Na jeho blogu jsou též další zajímavé texty, nejen pro mladé, týkající se různých témat prožívání naší víry.

Otče náš, jenž jsi na nebesích

Věřím, je Bůh můj Otec, a že já jsem jeho dítě? Jsem naplněn důvěrou k němu, nebo před ním stojím jako otrok, naplněný strachem a obavami? Stává se mi, že pochybuji o tom, že mě miluje? Pochybuji o jeho prozřetelnosti? Spoléhám se na něho doopravdy s jistotou, že mě neopustí přítomnosti ani v budoucnosti?

Zde je pár otázek, které nám mohou pomoci pro výchovu našeho svědomí:

Kdo jsem?

Jaké mám vlohy, za které jsem odpovědný Bohu a bratřím? Užívám svých schopností a nabízených možností? Znám své nedostatky? Má můj Život orientaci, cíl, základní ideu? Jaké zvláštní úkoly mi svěřil Bůh? (otcovství, mateřství, bratrství, sesterství, přátelství, prostředí, zaměstnání) Které jsou mé chybné základní postoje? (...)