Básníci a umělci všech dob cítili to, co cítíme dnes i my: že z Mariiny postavy září taková krása, která je schopna zušlechtit život. Na koho padne odlesk její krásy, tam její úsměvná přítomnost prozáří temnou sféru lidského zápasu mezi dobrem a zlem. Maria způsobila, že se žena v moderních dějinách stala středem poezie a duchovní lásky, která je tajemně čistá a vzácná, že na nás působí zvláštní přitažlivostí a silou.

Dá se tušit všude: v tazích štětců malířských mistrů, v nejjemnějších záhybech jejích soch vytesaných z mramoru, v úchvatných melodiích velkých hudebních mistrů. Tuto krásu ale nezachycuje pouze to, co je krásné a velkolepé. Po dva tisíce let vyslovují ústa prostých věřících slova, která jsou nevýslovně krásná. A touha přiblížit si do všedních dnů tuto nadpozemskou atmosféru, kterou kolem sebe Maria šíří, ta touha je dojemná.

Zbožnost lidu jí vystavěla obdivuhodné katedrály se stejnou láskou jako prosté kapličky, v nichž lidská buď radost, nebo bolest, umístila prostou sošku, aby připomínala všem příštím generacím, že Panna Maria nezapomněla na svůj úkol, který dostala od Ježíše na Kalvárii: aby byla naší Matkou. V zatáčkách nebezpečných cest, na neschůdných vrcholech hor, nebo na opuštěných stezkách umístily ruce zbožných lidí její sošky nebo obrázky. Byly to tytéž ruce, které zakusily mocnou ochranu nebeské Matky.

A ten, kdo jednou zakusil její dotek, ten nepřestane klást květy na místo své záchrany; ten se nepřestane modlit a nepřestane děkovat. Co se kolikrát ukrývá za jedním prostým květem, který dávno uschnul? Bolest? Radost? Jaký příběh se za tím skrývá? Vrátila její přímluva klid do rodiny? Uzdravila dítě? Dala spokojenost rozervanému srdci? – Kdo z lidí to ví? Stále stejně se dívá ta, která je Příčinou naší radosti, Potěšením zarmoucených. Stačí, že Maria pomohla.

K Marii se utíkají zdraví, aby jim svou přímluvou pomohla zachovat tento poklad. Utíkají se k ní ti, kdo ztrácejí naději v to, že bude lépe. Maria pozvedá vyčerpané, podpírá ty, kdo pod tíhou kříže klesají. Je blízko všem, kdo putují ve stínu zla v údolí slz. Je milována víc než kterýkoliv člověk. Všichni ji prosí o přímluvu – a nikdo z nich neprosí nadarmo a zbytečně.

Bylo by možné, aby ji někdo neměl rád? Aby někdo neobdivoval její čistotu? Nebo její dobrotu a pokoru, kterou otevřela nebe všem, kdo nějak věří? Nebo kouzlo úsměvu, kterým zahrnuje svět? Tajemné příšeří betlémského chléva i hrůzná opuštěnost Golgoty jí zaručily tuto lásku věků. Nikomu z lidí nebyl svěřen větší úkol: tělesným mateřstvím zprostředkovat vtěleného Boha světu.

A Maria sama už před dvěma tisíci lety zvěstovala vítězství pokorné oddanosti vůči Bohu nad veškerou prohnaností a chytráctvím sobeckého života… Chudá na majetek, neznámá světu a bezbranná volá jasně a jednou provždy: „Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení“.

To je její jistota. A my ji zde dnes naplňujeme na sklonku máje podobně jako ti, kdo žili před námi, i ti, kteří půjdou v našich stopách. Ona dokáže pohnout i těmi nejchladnějšími svým kouzlem čisté lásky. Bůh nežárlí na pocty, kterých se Panně Marii dostává. Vždyť On sám z ní učinil zdroj naší radosti. Tak k ní voláme, když svítí slunce života nebo se snáší tmavý závoj noci. Celý měsíc jsme to dělali. A Maria to dobře slyšela, a my to budeme cítit! Amen.