Panna Maria je nám blízko právě proto, že je člověkem jako my. Máme blízko k zemi i k andělům – a protože jsme nějak mezi, můžeme výš anebo níž. Podívejme se na některé problémy, které s sebou nese lidství, a potom budeme umět lépe prosit o přímluvu.

Marchantius řekl: „Podívej se na ty, kdo mapují zemi, jak se snaží všechno to spletité a nepřehledné kolem nás zachytit do času a barevna papír. Když rozumíš mapě, nevidíš jen spletité čáry; vidíš krajinu, kus lesa, starou zříceninu, kterou obtéká říčka. Prostě mapa k tobě začne hovořit, z malého se stane velké. Podobně Bůh ukryl nesmírnost vesmíru v člověku. A když se skloníš nad člověkem, skláníš se nad vesmírem, a protože je v tobě obraz Boží, tak je i v druhém člověku; a ty skrze něj vidíš Boha.

Jak úžasný je každý z nás! Jsme podobní Bohu! Začínáme v čase žít věčnost, máme rozum, vůli a paměť. Jak žijeme, když jsme obrazem Božím? Asi dost bídně. Avšak ani naše chyby a hříchy nedovedou tento obraz zcela zakrýt a zničit. Co od nás očekává Pán života? Že se mu budeme trochu víc podobat. Že splníme úkoly, které nám svěřil. Druhá možnost je, že můžeme zničit všechno, co nám dal.

Leonardo byl slavný umělec, nadaný vynálezce a zanícený hledač krásy ve svých obrazech. Vypráví se, že jednou vytvořil krásný obraz. Zářivé barvy, dokonalé linie, hra stínů – to všechno tvořilo úchvatný celek, nad kterým druzí žasli a před nímž i autor sám stál v pokorném úžasu. Ten obraz nikomu neprodá, nechá si ho jen pro sebe, pro radost. Pak se musel vydat na cesty a vrátil se za dlouhý čas. Jeho první cesta vedla do ateliéru. Když se podíval na ten obraz, zaplakal. Někdo závistivý pomazal obraz všemožnými barvami a ještě vyřízl tvář. Leonardo místo krásy spatřil jen trosky. A trosky krásy jsou vždycky nevýslovně smutné. – I my jsme krásným obrazem Boží dokonalosti, ale i my ten obraz můžeme znesvětit a zničit. Jak se potom na nás dívá Bůh? A jak se díváme my sami na sebe?

Jako lidé jdeme časem k věčnosti. Bohu nesmírně záleží na tom, abychom do cíle došli. Proto si nás při křtu označil jednou provždy, aby ukázal, že patříme jen jemu. A toto znamení nemůže zrušit ani čas, ani nic jiného a nikdo jiný. Patříme prostě Bohu. Je dobré to vědět, a ještě lepší se z toho radovat.

Kdesi na severu si najal sedlák prostého člověka, aby mu naštípal dříví. Byla to těžká práce; a když v poledne viděl, jak je ten člověk unavený, splavený, na pokraji sil, tak se před ním začal chlubit. „Vidíš do dálky? Tak se podívej, to všechno – lesy, stráně, údolí, řeky a pole, to všechno patří mně“. Dřevař chvíli stál a díval se; pak řekl sedlákovi: „Opravdu ti to všechno patří? To nebe nad našimi hlavami, to je také tvoje?“ A pán sklonil hlavu a rychle odešel. – Jenže místo radosti a cíl našich cest jsou skutečně naše; patří nám jako Božím dětem, protože jsme byli jednou provždy vykoupeni! Není to nádherný pocit? Uvědomujeme si vůbec tuto úžasnou skutečnost?

Asi moc ne. Čas vyplýtváme na něco nepodstatného, a potom toho litujeme. Máme své koníčky a záliby, kterým umíme věnovat třeba i všechen volný čas, a někdy nejen ten volný. Kolik času ale věnujeme Bohu?

Někdo může namítnout, že za to nemůžeme, protože jsme jen lidé se sklonem ke zlu. To jistě jsme, a všichni. První vina našich prarodičů v ráji byla tak zlá právě proto, že oni měli lepší poznání, než máme my. A tato jejich vina nějak zasahuje i nás. Nejsme však docela bezmocní. Také pro nás zemřel Kristus na kříži; a tím nám zasloužil nejen odpuštění, ale i sílu, abychom se dostali ke štěstí a k životu.

Panna Maria nepotřebovala vykoupení z dědičného hříchu, jako jediná z lidí ho byla uchráněna. Ale právě proto chápe jako naše nebeská Matka naši situaci. A dovede se účinně přimlouvat. A tak ji s velkou důvěrou poprosme, aby nám pomohla překonat vinu a prožívat radostné vědomí svobodných Božích dětí.