Život Panny Marie si asi nedovedeme představit bez andělů. Setkává se s nimi všude, jsou pro ni samozřejmostí. Ale pro moderního věřícího člověka jsou často problémem. Něco jako by se vzpíralo přijmout skutečnost jejich existence. Je to asi proto, že si to žádá něco, čeho máme málo – živou víru. Rádi bychom si jejich existenci vysvětlili nějak přirozeně: jako Boží hlas, Boží projev skrze jistou podobu. Jenže je jasně psáno, že jsou to samostatné, Bohem stvořené a nesmírně dokonalé duchovní bytosti, které stále Boha oslavují a z jeho vůle nám slouží. Měli bychom se tedy zbavit předsudků a zkusit to nahlížet očima víry.

Co nám říká o andělech Písmo sv.? Například to, že zachránili Lota. Že anděl vedl mladého Tobiáše. Že anděl posluhoval proroku Eliášovi, že chránil Daniela. Anděl zvěstoval Zachariášovi a poté i Panně Marii, že se jim narodí děti. Andělé zvěstovali i samotné narození Krista. Anděl varoval Josefa před úklady krále Heroda. Vystupoval v životě Ježíšově jako posila v Getsemanské zahradě. Anděl vysvobodil apoštola Petra ze žaláře. – V Písmu sv. je prostě příliš mnoho jasných svědectví, která nám nedovolují jen tak mávnout na skutečností, že andělé existují.

Známe jejich původ – pochází od Boha. On je všechny stvořil dobré. Ale víme, že existují i andělé špatní, kteří se sami stali démony. Co s nimi? Pán Ježíš v ně věřil, počítal s nimi a nad nimi i zvítězil. A něco podobného očekává i od nás! Dobře cítíme, že všechno zlo se jen lidskou slabostí vysvětlit nedá. Připomeňme si slova sv. Augustina: „Démon se podobá uvázanému psu. Víš o něm. Nemůže ti ublížit, když nejsi příliš blízko. Proč se přibližuješ tak blízko? A proč se potom bojíš? Bojíš se psa na řetězu, a to moc moudré není.“

Příběh ze života sv. Václava vypráví o tom, jak uctíval anděly a zasvěcoval jim ohrožená místa. Když Radslav vpadl se svým vojskem na Václavovo území, vypadalo to na bitvu, v níž poteče mnoho krve. Kníže Václav proto navrhl souboj. Radslav na koni se proti němu rozjel s napřaženým kopím. Najednou ale zastavil svého koně a jako omámen se díval na dvě jasné postavy chránící Václava. Radslav padl na zem a litoval, že proti knížeti pozvedl zbraň. „Jeď domů“, řekl mu Václav, „a v klidu spravuj zemi, která ti patří, a veď lid, který ti věří.“ Sv. Václav uctíval anděly i na cestách, protože věděl, jaká nebezpečí hrozí těm, kdo se vzdálí z domova.

Jak je to s námi? Jistě, někdy rychle a roztržitě vyslovíme modlitbu k andělu strážnému, která se bezprostředně dotýká praktického života. A to je asi všechno. Možná se v nás ozve vzpomínka na dětství, stesk po chvíli prožité v bezpečí. Když se snažíme o kontakt s anděly, je to dobře; když je ignorujeme, nastává druhá možnost. Zakusíme buď požehnání, nebo nepříjemný pocit prázdnoty a opuštěnosti. Záleží jen na nás!

Pokud věříme, že Bůh dal každému z nás osobního průvodce životem anděla strážného, pak se opravdu nemusíme nikdy ničeho bát. Můžeme klidně uléhat a klidně vstávat, pracovat i bavit se. Jsme v dobrých rukou, v lepších ani být nemůžeme. Bůh přece nemusí působit přímo; má své anděly, kteří mu slouží. Víme o tom, ale moc s tím nepočítáme. Všichni jsme poutníci a každý máme v životě jistý úkol, který máme naplnit. Každý se podobáme starozákonnímu Tobiášovi, který byl vyslán do médské země, aby tam vyzvedl peníze pro strádající rodiče. Cesto byla daleká a plná nebezpečí a nástrah. Tobiáš se na cestě seznámil s mladíkem, který ho provázel, řídil jeho kroky, dovedl ho k cíli. Získal mu tam dobrou ženu, a pak ho doprovodil v pořádku zpět domů. Když ho chtěli odměnit za jeho služby, řekl ten mladík: „Já jsem Rafael, plnil jsem jen vůli Nejvyššího.“

Je krásné vědět, jak mocné a silné máme ochránce. Bůh nám dal anděla strážce, a ten přednáší Boží lásce všechno: každou naši modlitbu, každý náš dobrý skutek. Tak se obnovme ve víře v anděly, abychom cítili jejich působení podobně, jako to cítila Panna Maria, když prožívala svůj nesnadný život. Budeme klidnější.