Co by nám asi mohla vyprávět Panna Maria o Boží prozřetelnosti? O skutečnosti, že jsme Boží děti a že se Bůh k nám skutečně tak chová. Krok za krokem se o tom sama přesvědčovala. Ale my s tím máme nejednou potíže.

Odcizení je nepříjemný pocit, že jsme sami ztracení v nekonečnosti vesmíru, že blízkost druhého je klam, že nakonec vším bolestným musíme stejně procházet sami. Tohle dokáže nejednoho člověka ochromit. Co vlastně jsme? Co si o sobě namlouváme? – Víra nám říká: nesmíš takto myslet! Jsi dítě Boží, nebeský Otec tě poslal na chvíli na svět; ty nejsi a nikdy nebudeš sám, sama.

Zní to jako působivá pohádka. Jenže to není ani pohádka, ani sen. To je skutečnost! Ježíš nám přinesl poselství, že máme nebeského Otce. Jeho učení má sílu všechno změnit. Abychom vnímali Boha jako Otce, musí mít v pravém smyslu slova Syna. Ale je to možné, když Bůh je duch?

Marchantius uvádí podobenství, které stojí za zamyšlení. Když se někdo podívá do zrcadla, uvidí svůj vlastní obraz: tvar, barvy a všechno, co k tomu patří. K vytvoření tohoto obrazu není potřeba ani materiál, ani energie; stačí pohled. – Bylo by nemyslitelné, aby Bůh nějak podobně nevnímal sám sebe. I On má o sobě věrný pravdivý obraz. Ale protože u něho nemůže být nic pomíjejícího a nedokonalého, je tento obraz osobou a sdílí s ním všechno Božství. Nazýváme ho Synem. A když přišla plnost času, přišel na svět jako dítě Mariino mezi nás, aby nám řekl mnoho nového o nebeském Otci; abychom se i my skrze něj stali Božími dětmi. Takže nejsme sami. Je moc dobré to vědět!

Máme svého Otce na nebi, a tak se nemusíme úzkostlivě strachovat. Bůh ví, co všechno potřebujeme – a to by nám mělo stačit. V životech svatých často narážíme na podivuhodné cesty Boží prozřetelnosti. Sv. Patrika jako chlapce unesli piráti. V 16 letech hlídal v Irsku stáda dobytka. Naučil se místní řeč, ale trápil ho stesk po domově. A tak s několika dalšími otroky utekl od svého pána. Později Patrik vstoupil do řádu a vyprosil si, aby ho poslali do Irska, protože zná tamní řeč a má tam známé. Patrikovi se ve velmi krátkém čase podařilo celý ostrov evangelizovat. Sv. Patrik nikdy nezapomněl, jakými cestami si ho Bůh vedl, aby mohl takové dílo uskutečnit. Byl vděčný za Boží vedení.

Kolikrát jsme ve svém životě poznali něco podobného – jak si nás Bůh vede. Sami přece nevěříme tomu, že by to všechno, co se událo v našem životě, byla náhoda. Proč se tedy stále bojíme Boha? Proč ty pocity osamocení, odcizení, prázdnoty a opuštěnosti?

Ve starých legendách je mnoho příkladů, které stojí za zmínku, protože se snaží nějak ilustrovat zdánlivě temné cesty Boží prozřetelnosti, ve kterých se my těžko vyznáme. Jeden poustevník dostal ve snu divného průvodce, kterému vůbec nerozuměl. První den přespali u laskavého člověka, a ten průvodce mu ukradl velmi cenný pohár. Druhý den ten pohár nechal v chalupě velmi hrubého člověka. Třetí den se uchýlili do domku, kde byli vlídně přijati. Ale ráno tam ten divný průvodce založil požár a všechno shořelo. Další den požádal jednoho hospodáře, aby jim půjčil chlapce, že nezná dál cestu. Když přecházeli bystřinu, průvodce do chlapce strčil a ten se zabil. – „Jsi stvůra“, řekl průvodci poustevník. „Děláš všechno obráceně, já s tebou dál nejdu“. – „Myslíš?“, řekl průvodce. „Podívej: ten pohár byl uvnitř pokrytý jeden, a dostal ho ten, kdo si to zasloužil. Pod shořelým domem našel ten člověk džbán s penězi, velké bohatství; to byla odměna za jeho dobrotu. A ten chlapec? Za pár let by zabil svého otce, a sám by skončil potupnou smrtí – tohle bylo milosrdnější. Dělal jsem dobro, a ty jsi vnímal zlo.“ – Poustevník procitl ze sna a uvědomil si, že opravdu mnoho věcí posuzujeme podle zdání.

Někdy nám dá dost práce vidět Boží dobrotu. Ale jde to. Umíme se v těžkostech a trápení aspoň trochu pousmát a všechno svěřit s důvěrou Pánu? Maria to jistě uměla.