Nic nám nepřipadá samozřejmější než skutečnost, že Bůh je jen jeden. Bylo to také skálopevné přesvědčení Panny Marie, protože náboženství vyvoleného národa takové bylo. Jenže proniknout do tohoto tajemství tak, aby se prakticky projevilo v životě, není až tak samozřejmé. Maria to uměla. My se toho buď bojíme, nebo jsme jen pohodlní.

Dva přátelé šli na procházku a bavili se o tom, co je kde nového. Byli tak zabraní do řeči, že je ani nevyrušil balón, který přeletěl nad jejich hlavami. Jeden ho ale přece jen zahlédl a zvolal: „Podívej, to je něco, na co jsme čekali. Člověk, který visí ve vzduchu, volně letí a může řídit směr letu! Tohle je začátek velkých věcí; a my ten začátek vidíme, nemáš z toho radost?“ Přítel se na něho podíval, jako by pochyboval o jeho zdravém rozumu. Protože špatně viděl, rozhodně neviděl ani ten balón, ani člověka v něm. Viděl jen svého přítele, a mrzelo ho, že si z něj dělá dobrý den. „Mě nenachytáš, nic na nebi není. Já věřím jen tomu, co vidím; a já nevidím nic.“ Druhý muž se hněval a řekl: „Máš nosit brýle. Kdybys měl v pořádku oči, viděl bys to, co vidím já.“

Zdalipak se my věřící nestavíme podobně k pravdám, které nějak přesahují náš duchovní obzor? Nejsme někdy jako apoštol Tomáš? Nemám i já sklon k tomu obejít se bez víry tam, kdy by mi mohla stačit zkušenost? – Je-li tomu tak, pak asi musí zasáhnout Bůh a dát nám milost ostrého vidění, abychom vnímali skutečnosti, které jsou jinak pro nás jakoby uzamčeny! Víra je dar jinak vidět, jinak cítit a jednat; prostě jinak žít.

Uvažovali jsme někdy, že správný pohled na řeku v sobě musí mít pohled i na potok a na pramen? Sv. Isidor přirovnával Boha k ametystu. Tento drahokam září trojí barvou: purpurovou, která je znakem moci; fialovou, která je znakem pokory, a tedy i vtělení; a růžovou, která je a bude symbolem lásky.

Jsou i další přirovnání. Voda, led a pára jsou jedno. Jetel má jednu lodyhu, na níž jsou tři lístky. Trojúhelník tvoří jednu plochu a má tři různé vrcholy. – To jsou příklady, které nic nevysvětlují, avšak nějak přece jen naznačují, že jisté skutečnosti nejsou proti rozumu, ale že převyšují lidský rozum. A já se jich nemohu zmocnit jinak než nějakým takovým přirovnáním, obrazem.

Když sečteme jedna a jedna a jedna, musí to dát tři. Ale když začneme násobit, pak jedna krát jedna krát jedna už nejsou tři, nýbrž zase jen jedna. Jistě – zase je to jen obraz; ale musíme se umět smířit, že u Boha je to jinak než u nás, když se jedná o vztahy. Jedno bytí sdílejí tři Božské osoby. Přišli bychom na to, kdyby nám to sám Bůh neřekl? Nepřišli. Bůh dobře věděl, proč nám to říká!

Abychom na to nezapomínali, děláme znamení kříže – je to nejkratší vyznání víry. Jak děláme toto znamení my? Kdybychom se tak mohli vidět! Podivná znamení rukou, při kterých naše oči bloudí kdovíkde, a srdce ještě dál. Proč je tolik lehkomyslnosti právě u znamení, které nám zpřítomňuje Boha?

Konstantin Veliký byl první panovník, který začal vážně sympatizovat s křesťanstvím. V roce 312 vytáhl se svým vojskem z Galie proti tyranovi Maxenciovi, který dlel v Římě. Konstantin i jeho vojsko uviděli na nebi kříž a slova „V tomto znamení zvítězíš!“ Přes noc nechal na praporech legií předělat znamení – místo orlů a bůžků na nich byl prostý kříž. Kolem řeky Tibery se rozpoutala rozhodující bitva, ve které zdánlivě slabší Konstantin zvítězil. Následně udělil Církvi svobodu, mohla stavět kostely a rozvíjet se. Bůh mu potom dopřál milost, že byl před svou smrtí pokřtěn.

Ve znamení kříže nás Pán Ježíš vykoupil – proto musí pro nás tolik znamenat! Važme si křížů, snažme se žít podle lásky, kterou kříže vyjadřují. Bůh čeká na každého, kdo věří v Trojjediného a v této víře prožije svůj život. Panna Maria to uměla. Kéž nám vyprosí sílu, abychom pochopili vlastní kříže.