Panna Maria poznala včas to, co nás učí teprve trpká zkušenost. Nejvíc radosti nám uniká, když třeba jen na chvíli zapomeneme na Boží shovívavost a dobrotu, když začneme Bohu přisuzovat naše vlastní měřítka.

Ježíšovy příklady jsou nejkrásnější. Jsou z doby, která měla úzký vztah k přírodě, a proto se nějak silněji dotýkají kořenů, které jsou hluboko v našem lidském srdci. V jednom mluví o neplodném fíkovníku, který chtěl majitel porazit: „Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.“ (Lk 13,8-9). A tak byl zachráněn strom, protože jeho majitel byl moudrý a uměl počkat.

My jsme jako ty stromy: buď neseme ovoce, nebo žijeme bez něj. Pán života je shovívavý, on nás hned neodvolá, když se někdy život uhne do naprosté neplodnosti. On umí čekat, abychom se vzpamatovali a začali žít jinak – podle jeho vůle. Každá stránka Písma sv. k nám promlouvá o této Boží vlastnosti; a my všichni na to spoléháme.

Sv. Brigita často přemýšlela o Boží shovívavosti. Pán jí to objasnil: „Kdybych ze zahrady odstranil všechny špatné stromy, co by tam zbylo? A nebyly by potom ohroženy i ty zbývající? Já nechci, aby mě lidé měli rádi proto, že se mě bojí. Bylo by špatně, kdyby konali dobro jen ze strachu před trestem. Když se budeš dívat pozorně, budeš často děkovat za to, že jsem uměl čekat a že jsem krotil svou spravedlnost na úkor lásky. Lidé nejsou tak zlí, jak se ti zdá. Je v nich mnoho dobra; je to choulostivé semeno a chce svůj čas. Jaký bych byl hospodář, kdybych s tím nepočítal, kdybych jednal ukvapeně. Můžeš často myslet na tuto mou vlastnost; nediv se jí, ale pokorně nad ní žasni. A děkuj za ty, kteří ji přijímají docela samozřejmě a nikdy za ni sami nepoděkují.“ – Sv. Brigita byla spokojená a měla další důvod, aby v modlitbě děkovala Pánu.

Nám přijde divné, jak Bůh může čekat, až se druzí polepší. Ale vůbec se nepozastavujeme nad tím, že se stejnou trpělivostí Bůh čeká, až se polepšíme také my! Musí nás tedy těšit, že Bohu nevadí, že nejsme moudří, a že právě proto také na nás čeká. Když se nejednou opovážlivě spoléháme na Boží milosrdenství, a když přesto Bůh dovede čekat, pak je to něco, před čím se musíme v pokorném úžasu sklonit. A naučit se víc děkovat!

Jedna východní pověst vypráví o pánovi, který nemohl sehnat nikoho, kdo by obdělával jeho pole, které získal za širokou řekou. A tak uspořádal hostinu. Hosty opil vínem a omámené je nechal převézt na druhou stranu řeky. Tam každému přidělil jeho díl a odjel. Když se hosté ráno probrali, sluhové jim přečetli pánův list. Každý pak jednal jinak. Jeden začal obdělávat půdu, vytěžil z ní, co potřeboval; a ještě zbylo. Jiný chodil na lov a půdy si nevšímal. Jiní zase pracovali jen tolik, aby byli živi. Když se pán přijel po letech podívat, viděl ty rozdíly; a všechny odměnil podle jejich zásluhy. – Pověst říká, že ten pán je Bůh a ta země náš životní úkol. Můžeme Boží vůli naplnit, nebo nenaplnit. Bůh nám k tomu dává dost času; a nezasáhne hned, když začneme čas naplňovat špatně.

Jistěže má Boží shovívavost i své meze a hranice. Jedním z největších nepřátel vyvoleného národa byl Antioch Epifanes. Chtěl všechny zničit, z Jeruzaléma chtěl učinit židovský hřbitov. A protože míra všech jeho zločinů byla v Božích očích dovršena, zasáhla ho Boží moc. Z jeho vozu ulétlo kolo, Antioch spadl, těžce se zranil, že ho museli nosit. Rány se mu zanítily, takže se jeho maso zaživa rozpadávalo v hrozných bolestech. Žebral o milosrdenství, ale sluhové od něho utíkali. Antioch zemřel ve strašných bolestech, které předtím způsoboval druhým, skončil svůj život tou nejbídnější smrtí. (2 Mak. 9) – Někdy je dobře uvědomit si, že nelze beztrestně donekonečna spoléhat jen na Boží milosrdenství.

Maria, slyš naše prosby a přimlouvej se za nás, abychom se radovali z toho, že máme Boha, který je nevýslovně trpělivý a shovívavý. A proto se nemusíme bát, budeme-li správně žít a jednat.