Jak asi vnímala Panna Maria svou životní cestu? Jako úkol? Jako vůli Boží? Co jí říkal čas? A bála se, nebo se těšila? – Proč bychom si měli klást takové otázky. Ona byla člověkem jako my, a její pocity byly podobné. Určitě nepodléhala tolik výkyvům citů jako my. Ona věděla, že směřuje k cíli, znala zaslíbení a plna trpělivosti tiše čekala.

Nebe je konečným cílem i naší cesty. Měli bychom po něm toužit; ale sami dobře víme, jak na tom jsme. Proč bychom měli toužit, když je na světě tak hezky? A když jsme zde ještě neudělali to, co jsme měli anebo ještě máme v úmyslu? Proč měnit jisté za nejisté? V těch „proč“ bychom mohli pokračovat. Třeba: proč máme tak slabou víru? Ježíš šel napřed. Řekl, že v domě jeho Otce je mnoho příbytků, a že nám každému jde tento příbytek připravit. I my všichni jednou dojdeme do cíle. Jen jde o to, jak. Abychom došli nakonec dobře, tomu věnujme dnešní zamyšlení.

Jeden muž byl těžce nemocen; všichni kolem věděli, že už se jedná o poslední hodiny a minuty. A protože toho muže měli velmi rádi, dali se do pláče. Nemocného to pohoršilo: „Nepláču já, tak proč pláčete vy? Víte, kam jdu? Vracím se k nebeskému Otci. On mě poslal na chvíli na svět, on mě dal vám a vás mě; ale jen na chvíli, nyní na mne čeká. I vy dojdete podle jeho vůle, až přijde váš čas, a zase se všichni shledáme. Já vím, že loučení bolí. Ale nesmíte se poddávat bolesti, když mě čeká radost. Já vás po malém čekání přivítám tam, kam jdu jen trochu napřed.“ – Jak tak umírající muž mluvil, lidé kolem něj přestali plakat. Uvědomovali si sílu a závažnost jeho slov, a docela jinak přijali skutečnost dočasného rozloučení. Bůh jistě nečeká, že budeme jásat – na to jsme si příliš jeden na druhého zvykli, ale také od nás věřící neočekává projevy zoufalství. Spíše čeká naději a hlubokou jistotu, že budeme spojeni s Kristem životem, když jsme s ním byli spojeni vírou a láskou.

O sv. Ignácovi vypravují jeho současníci, že se s oblibou vzdaloval od společnosti a odcházel do malého zahradního altánu. Bylo z něj daleko vidět, a tak se rozhlížel po kraji i po obzoru. Vysoko nad hlavou se klenulo nebe. A Ignác byl šťastný, že se mohl klidně dívat do těch nezměrných prostor a uvědomovat si, že jeho život nekončí na tomto světě; že to co vidí, je symbol toho, co ho čeká. – Víme, že člověk nemusí vždycky cítit, že se z krásy světa může stát odrazový můstek ke kráse budoucího života. Ale pozoruhodné na tom je, že Ignác skutečně o cíli svého života přemýšlel a věděl dobře, kam jde. A jistě nebyl sám. Je známý výrok sv. Bernarda: „Nestydíš se dívat tělesnýma očima na nebe, když se tvé srdce plazí v prachu země a nechce ani trochu výš?“ – Klademe si my někdy takové otázky? A zajímá nás něco takového vůbec?

Sv. František z Assisi byl prostý člověk, který nijak nevynikal nad druhé, jen láskou. Jednou ho trápila velká bolest hlavy, špatně viděl; a tak ležel na zemi a přemýšlel nad ubohostí těla. Prosil Pána o dar trpělivosti, protože to není maličkost mít chuť něco pro Boha dělat, a přitom muset nečinně ležet. Františkovi bylo z toho smutno; a pak jeho oči uviděly, jak se po nebi sunou nádherně zbarvená oblaka. Z té tiché scenérie padal do jeho srdce klid, který zaháněl i bolest. A zvolal: „Jak je majestátně krásný už jen pohled na oponu, která mne, Pane, od tebe dělí. Jak neskonale krásnější bude místo, kam nás předešel nevinný Beránek a kde na nás čeká, aby se slitoval nad naší ubohostí, aby nám dal podíl na své slávě!“

Vydrž a dívej se vzhůru! – Nepotřebujeme všichni občas toto napomenutí? Pozorujeme někdy jen to, co podléhá zubu času a proměnám; a byli bychom schopni zapomenout na to, co je věčné, neměnné a trvalé. Když se budeme dívat za Pánem, který šel před námi, budeme určitě silnější a nebude nás svazovat ochromující strach. Zvolna v nás začne klíčit touha po spojení s Kristem; touha po tom, co nazýváme nebem. Kéž nám naše nebeská Matka vyprosí tyto hodnoty, po nichž velmi toužíme, ale na které přitom v našich modlitbách tak často zapomínáme.