Bylo by chybou, kdybychom viděli jen bolest Panny Marie a její nesnáze. V jejím životě bylo i mnoho světla a radosti, vždyť byla požehnaná mezi všemi ženami. V našem životě Kristus rovněž rozdává světlo a radost.

Že na to myslíme tak málo, to je jen a jen naše chyba! Nás moc nezajímá, jak to bylo s předpeklím, kde duše spravedlivých čekaly na příchod Vykupitele. Nás se to prakticky netýká; to byla záležitost Ježíše a těch, kdo tu žili dávno před ním. Jistě jim přejeme spojení s Kristem, ale nás zajímá to další – peklo.

Máme proti němu spoustu výhrad. Je Bůh spravedlivý, když stvořil peklo? A stvořil ho skutečně Bůh? Nestvořili jsme si ho sami a nezačínáme v něm žít už tady na zemi? Když někdo nechce mít s Bohem nic společného, má ho snad Bůh nutit? Pán Ježíš o pekle mluvil často; bral ho jako smutnou realitu, se kterou je třeba počítat. Svatí s ním počítali. O jeho existenci pochybují jen hříšníci, už to by nám mělo být svrchovaně podezřelé!

Sv. Jan Zlatoústý si nechal namalovat dost realisticky a krutě scény věčného ohně na jednu ze stěn svého pokoje. Vracel se k tomu obrazu a říkal, že nezná lepší lék na špatné touhy a myšlenky, než takový soustředěný pohled na obraz. Pekla se obával i sv. Augustin, který žil jistě v Boží lásce. Jen my se příliš nebojíme. Přitom nás všechny nějak ohrožuje, ale my nemáme dost odvahy podívat se tomu pěkně zblízka do očí. Ano, my máme jednou také vstát k novému životu, jako vstal Kristus – ale ten nový život nemusí být pro každého člověka jen šťastný.

Ježíš opravdu vstal; a my také opravdu vstaneme. A je dobře, že si to znovu zdůrazňujeme, protože je to podstatné. Asi bychom se vzdali všeho jiného, ale myšlenka, že náš život definitivně končí smrtí, je příliš zdrcující a těžká. My potřebujeme tuto pravdu víry, abychom vůbec mohli žít.

Věříme opravdu v Ježíšovo vzkříšení? Žijeme často tak, jako bychom nevěřili, bez naděje a bez radosti. A jsme v pokušení závidět dokonalejším věřícím jejich jistotu ohledně Pánova vzkříšení. Myslíme si: Kdybych byl takhle silně přesvědčen, muselo by to v mém životě vypadat jinak! Ta jistota však není rezervována jen pro ty dokonalé. Je to asi Boží dar, a měli bychom za něj být vděčni, pokud ho máme. A prosit, abychom byli jistější, jestliže tápeme a nevíme si rady s těmi nejzávažnějšími problémy.

Tato pravda víry nás všechny mění už zde na zemi. Jednou na věčnosti nás docela promění. Nemusíme ale čekat, až přijde smrt a vzkříšení. Tuto proměnu začínáme už nyní. Každou svatou zpovědí, každým svatým přijímáním se měníme; tak se připravujeme na to, co jednou přijde a co nám dá konečnou podobu. V životech svatých můžeme nacházet události, které mohou dát našim myšlenkám jiný směr, a pomohou nám, abychom se uměli dívat lépe než dosud.

Sv. Markéta byla předvedena před soudce, který zvolal: „Jak může někdo rozumný věřit v Boha, který se nechal ukřižovat?“ Markéta se ho zeptala: „A odkud, pane, víš, že se nechal Ježíš z Nazareta ukřižovat?“ „Z vašich vlastních podkladů, kterým vy říkáte Písma, to vím“, odpověděl soudce. „Tak buď, pane, moudrý; v těch Písmech je řeč nejen o smrti, ale také o jeho vzkříšení. A když bereš za pravdu jedno, proč bys měl popírat druhé; nebo proč to chceš ode mne. My v něj věříme ne proto, že zemřel, nýbrž proto, že žije dál. A věříme, že tak, jak žije on, budeme žít i my!“ – Soudce ji poslouchal s dojetím, byl udiven silou její vůle i bystrostí rozumu, ale jednal tak jak jednat musel. Markéta zemřela jako mučednice, ale její slova se vryla hluboko do srdcí těch, kdo ji slyšeli.                         

Je pro nás důležité, abychom pochopili jako Panna Maria: že je třeba smířit se s nejrůznějšími podobami kříže, abychom nakonec zažili to, co ona – vítězného Krista, který bude stále víc prozařovat naše dny, aby byl naším životem bez konce na druhé straně času.