Matku Boží nazýváme Sedmibolestnou. Ale protože cítíme vlastní bolest, uniká nám smysl tohoto názvu. Panna Maria prožívala s Ježíšem jeho poslední dny. To by stačilo.

My věříme, že Ježíš za nás trpěl. Prožil si své, když zůstal osamocený v Getsemanech; když stál před veleradou, kde byli všichni plni nenávisti a předsudků; když byl vydán surovým vojákům; když si musel sám nést kříž na místo popravy, když na kříži musel potupně tři hodiny umírat. Tomu všemu věříme, ale že by to mělo na nás osobně nějaký dopad? Nechce se toho po nás příliš mnoho? Připouštíme, že Ježíš přinesl svou smrtí zadostiučinění za všechny, ale my jako jeho části jako bychom necítili žádnou radost. Ale tenkrát se jednalo ¨také o nás osobně. A když se nad tímto článkem víry z tohoto úhlu pohledu zamyslíme, všechno vypadá jinak.

Nemocné dítě mělo brát léky. Nemohlo pochopit, že mu může pomoci něco, co mu chutná tak odporně. Maminka si s dítětem nevěděla rady, ale pak dostala nápad. „Něco jsem ti přinesla.“ Dítě řeklo: „Já vím, ten protivný lék; nechci ho!“ Matka na to: „Nejen lék, přinesla jsem i krásný obraz. Podívej se. Co na něm vidíš?“ Dítě odpovědělo: „To znám, to jsme měli ve škole na náboženství. To je Pán Ježíš, jak mu v zahradě podává anděl kalich utrpení; a on ho vezme a vypije.“ „Vidíš“, řekla matka, „on jím nepohrdal jako ty; a ta nechceš ani lžíci něčeho hořkého. A to přitom Ježíš myslel i na tebe. Nechtěla bys teď myslet chvíli na něj?“ – Pomohlo to, dítě už neodmlouvalo. A pokradmu pozorovalo obraz, který maminka pověsila nad postel.

Nepotřebovali bychom se také my častěji podívat na trpícího Spasitele, abychom uměli prožít důstojně a záslužně nepříjemné chvíle, které v životě přijdou?

Ježíš na kříži – zdroj síly a útěchy pro mnohé, kteří si uvědomovali všemíru Boží lásky a vlastní nehodnost a slabost. S takovým povzbuzením se dá leccos vydržet. Není to fráze; když se budeme dívat na Ukřižovaného, poneseme lehčeji pozemské nepříjemnosti. Máme vzor, kam zaměřit své myšlenky. Z kříže bude proudit do našeho života síla, která je schopna náš život přetvořit. A o to nám přece jde: aby za nás Ježíš nezemřel zbytečně. Jeho smrt nás zavazuje. Je to něco, co se bude stále vracet do našeho rozkolísaného srdce jako záruka, že naše cena je větší, než se odvažujeme myslet, a že Boží láska daleko přesahuje naše představy.

Sv. Karel Boromejský vlastnil jeden obraz, který si nesmírně cenil, a před kterým často v zamyšlení postával. Ten obraz představoval smrt jako žence s kosou. Po nějakém čase si Karel zavolal malíře s tím, že by chtěl obraz trochu poopravit: kdyby malíř mohl smrti namalovat místo kosy do rukou klíč; že by to bylo výstižnější. Kosa – to je konec. Klíč ale znamená prostředek, jak se dostat do nového života; a smrt že tento život otevírá. Malířovi se moc nechtělo zasahovat do mistrovského díla, ale potom to přece jen udělal: smrt dostala do rukou klíč.

Zřejmě sv. Karel Boromejský přemýšlel a byl přesvědčen, že po smrti Kristově se opravdu změnila podoba smrti. Že vlastně otevírá přístup ke spojení s Kristem, vstup do království lásky a míru. Že není strašná a že nesmí nahánět strach.

Žijeme tak dlouho od bolestných událostí na Kalvárii. Cítíme a vnímáme požehnání, které se odtamtud rozlilo do našich životů? Umíme si představit, co všechno se Ježíšovou smrtí změnilo? Nesmíme na to zapomínat. V Getsemanské zahradě, před Pilátem, při bičování, při umírání i při pohřbu Pána Ježíše se toto všechno odehrávalo i pro nás. Jednou i my budeme umírat. Sami, nebo s Ježíšem? Jak chceme, tak to bude!

Trocha přemýšlení nad utrpením Kristovým nám nezaškodí. Panna Maria ho prožila, a jistě se k němu také často vracela. Bylo by dobré vzít si od ní příklad; bude to i pro nás užitečné.