Panna Maria žila v blízkosti Pána Ježíše; a proto se nám zdá, že pro ni muselo být všechno nesmírně lehké. Nemuselo, protože pochopit Boží blízkost a zakusit její projevy nemusí být snadné – a také není. Bůh nás tak nesmírně přesahuje, že máme nutně pocit malosti a ztracenosti. Ponořeni do malých i velkých starostí ztrácíme měřítka. Ze slunce by se dalo udělat jeden a půl miliónu takových těles, jako je zeměkoule. Už to bere člověku dech. Přitom je náš planetární systém sluneční soustavy jen malým ostrůvkem uprostřed vesmíru. Kolik v něm existuje takových soustav, to se ani nedá spočítat. A co teprve hvězdy. Ze slunce letí světlo na zemi asi 8 minut, z hvězd na to potřebuje roky a někdy i staletí. – Když s tímto srovnáme sebe a své možnosti, svá měřítka, jsme docela nepatrní a pokorní. Najednou si uvědomíme, co je to za sílu, která uvádí do pohybu vesmír a dává mu smysl. Že jsme dosud nikdy takto o Bohu neuvažovali? Protože jsme příliš soustředěni sami na sebe.

Dalo by se říct, že Boha podceňujeme a moc se na něj nespoléháme. Lidé se spoléhají sami na sebe, dokážou přece tolik věcí, o kterých se minulým generacím ani nesnilo. Jeden starý klasik napsal tento příběh. Za nedělního odpoledne si vyšel hospodář na pole, aby se podíval, jak budou vypadat žně. A byl spokojený; klasy se ohýbaly po tíhou zrna, slunce svítilo, bude dobrá úroda. Kolem procházel místní kněz a říká hospodáři: „Bůh vám požehnal.“ Hospodář na to odpověděl: „No, měl to lehké, když jsem tak hnojil; není divu, že mi narostlo.“ Kněz byl z takové odpovědi smutný. Copak je to všechno, když se pohnojí a zaseje? Vždyť teprve potom všechno začne: musí přijít sluneční svit, vláha, teplo i vítr; a to jsou skutečnosti, na které přece člověk nemá vliv. To je sféra vyšší moci. Jenže na to nemyslíme, ve všem vidíme jen sami sebe.  

Bůh je nejen všemohoucí, ale i moudrý. Když skutečně věříme, necháváme se vést Bohem jako malé děti matkou nebo otcem a víme, že on udělá všechno, co nám nějak pomůže. Nebylo by špatné, kdybychom podle toho uměli lépe žít. Byli bychom klidnější.

Kdysi dávno řádil v Itálii mor, a nevybíral si. Lidé byli bezmocní, o život se bál každý, ať už byl chudý nebo bohatý. Jeden hradní pán si zavolal lékaře a řekl mu: „Nikomu jinému než nám na hradě se nevěnuj. Když se ti podaří zachránit naše životy, dostaneš zámek a zaopatření až do konce svého života.“ Lékař ale váhal. „Proč mlčíš. Nemáš dost vědomostí? Nebo léků? Nebo mi snad nechceš pomoci?“ Lékař odpověděl: „Ano, pane, to všechno mám, ale jedno mi chybí. A to mi ani ty dát nemůžeš – všemohoucnost.

Jsme na tom všichni podobně. Kde se jedná o život, tam cítíme přítomnost Všemohoucího. Jen on má klíče od života a smrti. Tak to čteme v Písmu sv., a je to pravda. Sice Boha nejednou kritizujeme, někdy potichu, někdy nahlas; ale nakonec zjistíme, že pravdu má stejně jen on.

Někdy máme pochybnosti, zda je Bůh opravdu moudrý. Rodina jela autem letní krajinou. Cesta ubíhala, bylo horko. Otevřeným oknem se dovnitř dostalo několik komárů a začali obtěžovat posádku auta. Po chvíli říká otec rodiny: „Proč jen Bůh stvořil takové potvory? Pak že je moudrý.“ Když komáři stále obtěžovali, zastavil a začal zlostně hmyz vyhánět z auta. Jedno z dětí za chvilku přineslo prkénko plné hřebíků. „Tohle bylo na cestě. Jak by asi vypadaly pneumatiky?“ Otec se podíval na ostré hroty hřebíků; a pak nějak klidněji vyháněl nezvané komáry z auta ven. A každý měl o čem přemýšlet.

Bůh nám někdy ukáže, že všechno má svůj smysl, jen záleží na našem postoji. Pokorné žasnutí nad Boží činností a nad jeho prozřetelností, které tolik charakterizuje Pannu Marii, to je něco úžasného. Můžeme se tomu od ní učit. Vždyť i Maria poznávala nejen Boží všemohoucnost, ale i jeho nevýslovnou moudrost, s jakou zasahoval do jejího života. Tak, jako to dělá i u nás.