Někdy se nám zdá, oč to měla Panna Maria lehčí, když se jednalo o poznání Boha, protože měla Ježíše tak blízko sebe. Zatímco nám se zdá, že je Ježíš daleko, a že proto i naše poznání je tak nedokonalé. Ovšem takto jednoduché ta zase není.

Sv. Jiljí byl prostý člověk, ale měl velmi blízko k Bohu. Jeden z jeho přátel, který znal život tohoto světce, mu položil otázku: „Řekni, jaký je Bůh a kdo to vlastně je?“ Světec mu odpověděl: „Nepovím ti to, protože to nevím, a nediv se mi. Když o něm hovoří Písmo sv., mluví o něm, jako mluví matka s dítětem zvuky, kterým se dá jen těžko rozumět.“

Něco na to je. Sv. Augustin říká: „Kdo jsi ty? A kdo jsem já? Tys propast milosrdenství a dobroty, já jsem nemoudrý, dobrý nejsem vůbec. Ty jsi existence sama, a já jen stín, který se zde chvíli chvěje a nic víc.“ – Jsou to jistě nadsazené výrazy, ukazují ale, že mezi námi a Bohem je propast, velký rozdíl, a proto nelze Boha nějak definovat. My věříme, o Bohu jsme si dávno udělali obraz a neseme ho životem. Bůh je a to by mělo stačit.

Jenže my častokrát žijeme, jako by nebyl! Zmíněný sv. Augustin hledal Boha rozumem, hledal ho i smysly. Píše o tom: „Posílám vás smysly, abyste šly hledat neviditelného. Oko řeklo: nikoho nevidím. Ucho řeklo: nikoho neslyším. Ruce řekly: nemůžeme se ho dotknout. Vrátily se s nepořízenou a řekly mu: můžeme ti povědět jen to, že je nepostižitelný. A protože se vymyká nám, může ho dotknout jen duch. Abys ho mohl nějak vnímat, musíš od něj dostat jiné oči a jiné uši, jiné smysly.“   

Hledáme ještě vůbec Boha? Máme o něj zájem? Není to tak, že je nám lhostejný, a že si na něj vzpomeneme jen tehdy, když přijde nemoc nebo zklamání, a potom bychom chtěli mít nablízku. Jenže pokud jsme ho nehledali dříve, otupělí bolestí ho těžko nalezneme, aby byl pramenem naší vnitřní síly a radosti.

V jednom příběhu se vypráví, jak si kdysi dávno hradní pán zavolal rabína a řekl mu: „Mám hodně peněz a mohu ti dobře zaplatit. Vím, že znáš některá tajemství; řekni mi, kdo je to Bůh, a odměním tě, že budeš žasnout.“ Rabín mu odpověděl: „Mohu mnoho, ale tohle nemohu.“ Pán na to: „Ani když ti to nařídím?“ „Tak dobře“, řekl rabín. „Pojď tedy ven. Vidíš slunce? Podívej se na něj, ale necloň si oči; a potom mi řekni, jaké je slunce.“ Pán namítal: „Nemohu se přece podívat do slunce, to nedokáže nikdo; přišel bych o oči.“ A rabín mu vysvětlil: „Když tě, pane, dovede oslnit obyčejné slunce, které je stvořené, myslíš, že je možné smrtelnýma očima vidět jeho tvůrce?“

Jsme lidé, a proto se musíme smířit s tím, že Boha budeme vidět dokonaleji teprve potom, až spadne opona našeho pozemského života. Někdy v životě přichází rána za ranou, jedno neštěstí si podává ruku s dalším, a my jsme smutní.

Jeden člověk prožil samá zklamání. A tak unaven a roztrpčen řekl jednou své ženě, že by bylo lepší, kdyby odešli z pozemského života tam, kde už nebudou nic cítit. Žena byla moudrá; neřekla mu na to nic, ale jedno ráno muži řekla: „Jsi moudrý a dovedeš leccos vysvětlit. Měla jsem v noci podivný sen. Zdálo se mi, že Pán Bůh umřel a všichni jsme mu byli na pohřbu.“ Muž se neudržel a dal se do smíchu: „Ty jsi opravdu hloupější, než jsem si myslel. Copak je možné, aby Pán Bůh umřel a někdo mu šel na pohřeb?“ A žena mu řekla: Když tedy Bůh žije, neměli bychom žít také. On nás přece vidí, on nás neopustí, jenom musíme být trpěliví!“ Oba se pak rozplakali – ne zármutkem, ale štěstím. Uvědomili si, co neviděli pře závoj bolesti: Bůh žije, není tedy důvod ke smutku. – Vzpomeňme si ve vhodnou chvíli ne tento příběh. Není k němu třeba nic dalšího dodávat.

Proto se také scházíme zde, abychom si uvědomili všechny tyto skutečnosti. Abychom si na přímluvu naší nebeské Matky uměli zvolit ty skutečnosti, které svítí jako jasné hvězdy na horizontu našeho nebe, neporušitelnost, trvání, život; jedním slovem Boha, který žije, a my smíme mít na jeho životě podíl.