Ta vláha, která nám někdy zalije oči, je nepříjemná. Ale od té doby, co víme, že radost vykoupení byla založena na překonání bolu a slz, by nám to tolik nemělo vadit. Vždyť i Panna Maria plakala, a jistě nejen jednou.

Pán Ježíš promlouval k lidem velmi srozumitelně a lidově; a přitom jeho kázání měla sílu a hloubku. Viděl pastýře, jak hledá ovečku, kupce jak se pídí po drahé perle, rolníka jak obdělává pole, prosté květy na kraji cest – všechno to dokázala využít k objasnění vyšších pravd. Člověk stále bude chtít odpověď na problémy, které ho trápí.

Jeden kazatel nemohl usnout, a tak bloumal pustými ulicemi velkoměsta, aby se uklidnil. V jedné kanceláři se ještě svítilo a on oknem uviděl ženu, která usedavě plakala nad dopisem, který ležel před ní na stole. Kazatel si kladl otázku, co ji asi tak může trápit a co by jí řekl, kdyby za ním přišla a žádala útěchu. Jak by ji potěšil?

Nabízelo se více možností. Mohl by jí říct: Podívej, bolest pramení ze hříchu, jen si vzpomeň na své hříchy, trp a lituj, a všechno bude dobré. Ale hned takovou odpověď zavrhl. Nebo by jí mohl říct: Svět musíš brát takový jaký je. Není vypolstrovaný, můžeme se poranit, je to něco přirozeného. Nebo by to mohl svést na ďábla. Jenže tohle všechno nejsou ty správné odpovědi, říkal si. Existuje vůbec taková odpověď?

Asi by bylo nejlepší říci: jen plač. Dostali jsme od Boha tuto možnost, slzy dokážou rozpustit a odplavit mnoho, a tak plač. Pláč je součást přirozeného života. Bylo by jistě třeba zjistit prameny pláče. Třeba je ta žena sama; a osamělý člověk potřebuje velmi málo, aby zakusil palčivost slaných slz. Možná má finanční problémy, možná ztratila lásku, třeba jí zemřel někdo z jejích drahých. To se pak těžko hledají slova. Je zapotřebí použít Boží slovo, protože to lidské je v takových chvílích slabé.

Jeden autor dost drasticky líčil vylodění v Normandii za 2. světové války. Procházel po pláni za svitu měsíce: všude kolem leželi samí mrtví, jejich věci rozházené kolem, všechno to působilo nevýslovně smutně. Ležel tam na zemi i jeden mladík, a vedle něho ležela malá kapesní bible. Muži to nedalo, podíval se na záložku, otevřel tu bibli… Nikdy nezapomene na to, co tenkrát pocítil: na té založené stránce bible byla odpověď na otázky, které si cestou kladl. Stálo tam: „On (Bůh) jim setře každou slzu z očí; nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo.“ (Zj 21,4)

Ano, Bůh je má síla, můj štít a záchrana, mé srdce v něj doufá. Je tu někdo, kdo udržuje v existenci celý vesmír i nás. Někdy nám přirozené jevy mohou mnohé napovědět. Sledujeme třeba rozvodněný potok, který se rozlil do šířky, a jeho voda zdaleka páchne bahnem. Předtím ale takový nebyl, byla to taková malá skoro jen bystřinka, která utíkala radostně z hor do údolí, všechno bylo v pohybu a v pořádku – Naše pohodlí působí něco podobného; a pak přijdou slzy, které zakalí výhled. A tak místo toho, abychom se rozběhli za Boží vůlí jako ten radostný potůček, utečeme s naší bolestí někam do ústraní; a tam si na ni foukáme a stěžujeme si.

To ale není dobré řešení. Musíme jít dál, v slzách, ve stínu, prostě tak jak to přinese život. Nemůžeme nařídit stínům, aby zmizely, ani dešti, aby přestal, ani slzám, aby netekly. Ale nemusíme se zastavit. Můžeme jít dál a přitom si i zpívat; a těšit se, že až přejdou mraky, zase se ukáže slunce.

Tak nějak šla Panna Maria na Golgotu. Musíme za ní. Je to jediná správná cesta, jak se potkávat s nepředvídanostmi našeho života – umět je prožívat ve spojení s Bohem. Panna Maria nám nejen že dává příklad, ona je i schopna nám vyprosit tuto velkou milost.