Už jsme si to v životě řekli častokrát: Kdyby Panna Maria měla snadný život, který by se nijak nepodobal tomu našemu, asi bychom k ní jen vzhlíželi s úctou, ale nebyla by nám tak blízká jako je. Nepřicházeli bychom k ní, abychom načerpali sílu.

Apoštol Pavel si stěžuje: „…abych se nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil do tváře.“ (2Kor 12,7) Nevíme o co šlo; on chtěl jen říct, že životem nese cosi, co není snadné nést. Kdo z nás by neměl podobný pocit? Kdo by dovedl vyjmenovat všechny rány, které mu osud uštědřil? Na každé životní cestě je mnoho podobných zátarasů. Brání v klidné cestě, patří k našemu životu jako stín, který už ani nevnímáme. Jen někdy si s hrůzou uvědomíme, že čím je ostřejší světlo, tím hlubší a strašidelnější jsou stíny. A také jich přibývá, když se slunce života naklání. Je pro nás nějak snadnější myslet na stíny, na všechno to negativní, než se probojovat k tomu, co je pozitivní.

Sv. Pavel to dělal jinak. Máme od něho řadu dopisů církevním obcím, ze kterých je vidět a cítit, že nemyslel na sebe, ale na ně. Jen jednou mu unikl povzdech o svíravém pocitu člověka zasaženého ostnem, který bolí. A proto prosil Pána, aby si ho vzal k sobě. Jinak ale neměl čas na to, aby se zabýval svými nesnázemi. Co chce Bůh, abychom dělali v podobné situaci my? To co apoštol? Na to asi nejsme dost silní.

Jeden velký houslista začínal koncert, na kterém mu dost záleželo, ale hned na začátku se mu stala nepříjemnost – praskla mu jedna struna. Co měl dělat? Měl vzteky plakat a nadávat? To by stejně nepomohlo. Co udělal? V rychlosti, které byl schopen jen velký umělec, překomponoval v mysli celou skladbu a zahrál ji na zbylé tři struny. Když se ho potom ptali, jak to dokázal, s úsměvem řekl: „Víte, v té chvíli mi hlavou prolétla myšlenka: Když umíš hrát celou skladbu na čtyřech strunách, zač bys stál, kdyby ti to nešlo na třech? A vidíte – ono to šlo!“

Budeme možná někdy v podobné situaci. Nebudeme moci žít tak plně jak bychom chtěli a uskutečnit naše předsevzetí v plné šíři, a přesto to může být jedinečné dílo. Využijme prostě toho, co máme k dispozici. To Bohu stačí. Jde o melodii, kterou chce slyšet.

Musíme se brát takoví, jací jsme. My jsme si vlastně nevybrali sami nic: ani život, ani čas, ani okolnosti, ani schopnosti; nebylo nám dáno vybrat si barvu pleti ani očí, vybrat si řeč; dokonce ani to, zda půjdeme životem jako muž nebo jako žena. Můžeme sice na sobě něco zušlechtit, ale docela se proměnit to nelze. Bůh nás chce prostě mít takové, jací jsme. Jeden černoch se narodil v neuvěřitelné bídě, ale v jeho srdci byla silná touha po vzdělání. Všude stále narážel na bariéry nepochopení a předsudků, ale hledal dál svou životní cestu neúnavně právě takový, jaký byl. Nakonec se z něj stal jeden z největších kazatelů a vykonal mnoho dobra. Jiný člověk byl tělesně postižený a silně kulhal. Přitom se živil tím, že prodával po domech knihy. Všechno možné mu dělalo potíže. Jedna žena mu řekla: „To jste si nemohl vybrat něco jiného? Vždyť sotva chodíte.“ – „Ale já jsem si vybral, paní, mnoho věcí. Vybral jsem si modrý oblek, podle mého názoru dobrou kravatu; a vybral jsem si právě tuto cestu k vám, abych vám mohl říct, že mi není tak zle, jak se to jeví. Stále mám nějakou možnost volby, a to je přece něco úžasného!“

Často si možná myslíme, že slunce života zapadá – a no zatím svítá. Že cesta končí, ale není to pravda. Vždycky je tu nějaká možnost, a to si máme pamatovat!

Při každém setkání s Pannou Marií zakoušíme stejný pocit. V našem životě se může zatmět, můžeme dokonce být i zoufalí a nevidět další krok. Ale Mariina přítomnost dá našemu žití nové světlo a odvahu. A my se nevzdáme, najednou budeme vidět další možnosti, a půjdeme dál, abychom došli dobře do cíle všech cest.