Obracíme se často na Pannu Marii a vzýváme ji jako Potěšení zarmoucených. A víme ze zkušenosti, že to funguje, když se nám podaří navázat s ní kontakt, který by byl dostatečně silný, aby mohl přenést sílu, kterou nám chce Maria předat. Po příčině našeho znepokojení se ptáme častokrát. Když si máme odpovědět podle pravdy, asi zaváháme. Sám život je plný neklidu a my sami si moc nevěříme, že bychom jej mohli dobře zvládnout. Je to jako když se někdo v dětství topil. Začne se bát vody; a když doroste, začne používat výrazy typu: je to pro mě příliš hluboké, je toho nad hlavu, na to nestačím. Vyvine se z toho určitý komplex méněcennosti, která nás trápí. V oblasti vnitřního života to platí také. Tím, že jsme uvěřili, se totiž náš život nestal lehčím. Někdy naopak! Bůh i lidé od nás čekají trochu víc. A právem. Tak to cítíme.

Pravé vnitřní trápení, z něhož jsme celí nesví, ale tkví v něčem jiném. Jsou chvíle, kdy je člověk nahoře a kdy je dole. Platí to jak v přirozeném životě, tak i v duchovním. Je příliv a odliv, někdy svítí slunce, jindy padá déšť. Někdy se nám zdá být Bůh blízko, jindy se cítíme opuštěni. Myslíme jen na naši slabost a propadáme depresím. Má proto smysl řídit se jistými pravidly. Která to jsou?

Nesmíš nikdy zapomenout, že jsi nedokonalý tvor. Bůh tě stvořil k svému obrazu, a to i přesto, že jsi udělal v životě tolik věcí špatně. Bůh na tebe nikdy nezapomene, když ty sám budeš někdy cítit znechucení nad svou slabostí. Právě tehdy ti bude blízko a dá ti poznat, že jsi jen o něco menší než andělé. Právě tebe si přál mít na světě v této době; nikdo nemůže udělat to co ty. Všechno, co se tě týká, je nějak zakalkulováno do Boží vůle. Je tedy rozumné, jestli se trápíš?

Když je nám někdy zle, měli bychom si uvědomit, že jsou v nás dvě složky, které se mohou projevovat velmi odlišně – dobro a zlo. Někdy velmi těžce překonáváme deprese, a jindy hravě zvládneme i ty nejsložitější situace. Jsme štědří, a obratem sobečtí, staráme se moc nebo se nestaráme vůbec, kontrolujeme své vášně a jindy jim zcela popustíme uzdu. Nad oběma složkami svého života jsme ale pány my sami. Proto když jsme v depresi a nevíme kudy kam, znamená to, že jsme přestali kontrolovat jednu složku. Je třeba se trochu vrátit a začít znovu, abychom v sobě obnovili pořádek. Nesmíme se nikdy poddat negativním pocitům, protože nám kradou Boží přítomnost a působí nenahraditelné škody. Musíme doufat, že vítr Boží lásky zažene i ty nejtmavší mraky a v našich dnech zůstane svítit slunce Boží dobroty.

Letadlo se dostalo do bouře, pasažéři měli strach. Ale ozval se hlas pilota: „Letíme bouří, trochu to s námi může házet. Ale před námi je jasné nebe a let bude za chvíli opět klidný. Je třeba chvilku vydržet.“ – V našem duchovním životě a jeho zvratech se podobně nejedná o nic jiného než umět chvilku vydržet. Dokážeme to? Když se dostaneme daleko od Boha, dostaneme se vždy do nějaké takové bouře, vnitřní nebo vnější – někdy těžko říct, co je horší. Strach se stane něčím přirozeným. My ale potřebujeme, aby nás prostupovala Boží síla, a ne strach. Jen Bůh může utišit všechny bouře, sejmout z našeho srdce všechny úzkosti. Proto je třeba, abychom se v takové chvilce, kterou máme překonat, dovedli dobře modlit. Bůh přijde a pomůže. Tuto jistotu máme.

To nám ukazuje na svém vlastním životě Panna Maria. Kolik takových situací musela překonat, kolik těžkých chvil vydržet. Některé jsou nám známé, o jiných nevíme vůbec nic. Ale když pozorujeme celý Ježíšův život, bylo toho bolestného víc než dost. Tajemství zvěstování ve vztahu k Josefovi, pobyt v cizí zemi s malým Ježíšem, obavy při návratu, hledání chlapce v Jeruzalémě, čekání když začal veřejně působit, řeči, které se k ní dostaly, cesta s ním na Golgotu, pohřeb, čekání na vzkříšení, čekání na nebe. To všechno musela Maria vydržet. Ona je naší Matkou, která nedopustí, abychom nevydrželi; bude za nás prosit.