Když mluvíme o Matce Boží, když s ní srovnáváme své životy, je tu mnoho podobností, ale i hodně toho, co se srovnávat nedá a nemůže. Zneklidňují nás naše chyby, naše mravní selhání. Panna Maria procházela životem bez těchto temných stínů. A přesto, a právě proto z jejího příkladu čerpáme stále sílu a povzbuzení. Každý problém je jiný, protože my jsme každý jiný. Je to fakt, i když se zdá, že se vyskytují čtyři základní problémy: strach, pomsta, sobectví a neschopnost zapomenout.

Mladé ženě zemřela matka, a žena nebyla k utišení. Navštívila kněze a žádala po něm útěchu. Ten jí řekl podle Písma sv. to nejlepší, co věděl o životě na druhé straně času. „Tohle není můj problém“, odpověděla mu žena. „Já tomu všemu věřím. Ale až nyní si uvědomuji, že jsem se měla k mamince, dokud ještě žila, chovat přece jen jinak, než jsem se chovala. Říkala jsem jí ošklivé věci, za které se teď stydím. A pomyšlení, že jsem jí tak způsobila bolest, bolí nyní mě.“

Všichni jsme jeden vůči druhému nelaskaví, a děláme věci, za které se pak stydíme. A když nedovedeme zapomenout na hříchy, které nám Bůh odpustil a na které zapomněl on, tak se trápíme a budeme se trápit. „Nedbám na věci, které jsou za mnou“, píše sv. Pavel, „ale chci dosáhnout toho, co je přede mnou.“

Apoštolové. Bylo jich původně dvanáct. Jeden zradil, nevydržel výčitky svědomí a spáchal sebevraždu. Zbylých jedenáct se po Ježíšově ukřižování zavřelo za pevnými dveřmi; ale nemohli usnout, byli příliš zoufalí. A také ohromně zklamaní. Možná si někdo povzdechl: měli jsme slušné rybářství, byli jsme prostí a spokojení lidé; a pak přišel on a stačil jeho pohled, a my jsme nechali všeho a šli za ním. Nyní vidíme, že to bylo na nic, zklamali jsme my jeho a on nás. My jsme utekli, on zemřel. Matouš mohl říci: bylo mi dobře, byl jsem výběrčím daní a dařilo se mi dobře. Měl jsem jistý příjem a vcelku pohodlný život. Jenže on šel kolem a já si nemohl pomoci, šel jsem za ním také. Teď vidím věci jinak. Je hrozné promýšlet takové situace; a ještě horší muset jimi procházet. Jenže dovedeme my zapomenout na všechno, co jsme udělali špatně? Zkuste zapomenout na první velký hřích svého života, na první ztracené ideály – nejde to, je to v nás příliš hluboko. Chápeme proto apoštoly po ukřižování, kteří měli jen jednu starost: pevně zavřít dveře a mít pocit bezpečí. Zdálo se jim, že jsou opuštěni Bohem a cele vydáni lidské zlobě. Každý zvuk je děsil, myšlenky na minulost je znepokojovaly.

Nám je podobně. Zklamali jsme příliš často, naše síla a odvahy zmizely. A zůstal jen strach a malomyslnost, jak zvládneme život dál, když jsme tak sami. Kdosi řekl knězi: „Je mi tak bídně, že se už ani neumím pomodlit.“ Kněz mu odpověděl: „A vy jste to někdy uměl?“ – Ten člověk se dal do pláče. Najednou si uvědomil, na jak vratkém základě byl postaven jeho vztah k Bohu, jak špatně rozuměl vlastnímu srdci. Jak proti tomu bojovat. Nestačí chtít zapomenout vtírající se myšlenku, to je málo. Musíme ji nahradit jinou, silnější: Bůh odpustil, a on odpouští jednou provždy; a proto nechci dbát na to, co je za mnou, ale usilovat o to, co je přede mnou.

Není to snadné, když myslíme na druhé; a je to ještě nesnadnější, když myslíme na sebe. Ale nesmíme přece propadnout malomyslnosti nad tím, jací jsme, když nám Bůh skrze čas a svou pomoc dává možnost být takovými, jaké nás chce mít on. Kdyby to byl jeden den, jeden týden, jeden měsíc nebo deset let, jaké možnosti jsou v darovaném čase? Copak se nemůžeme pokusit, abychom žili lépe ten kousek času, který dostáváme; a neplakat nad přemírou let, které jsme promarnili? Panna Maria neměla tyto problémy, a proto nechce, abychom se trápili my. Svou přímluvou nám ukazuje cestu. A vyprošuje sílu, abychom uměli žít z Božího odpuštění, abychom se zbytečně nedívali do minulosti, na naše chyby a hříchy, ale abychom usilovali o to, co je před námi a co je pro nás připraveno.