V životě neexistuje rovná a přímá cesta. Panna Maria to ve svém životě poznala také. Kolika oklikami ji Bůh vedl, aby se naplnila jeho vůle. My na tom nebudeme jinak.

Každý člověk to zakusí. Touží po něčem, co se mu zdá být dobré. A místo toho, aby dosáhla cíle, pláče nad nezdarem. Jdeme v životě cestou, která se zdá být dobrá; a najednou je na ní překážka, musíme jinudy. Řidiči něco podobného velmi dobře znají: uzavřená silnice, objížďka, musí jet jinudy, než chtěli, a nic se nedá dělat. Zdá se, že toto je pravidlo našeho života. V takových případech jsme celí nesví, nerozumíme tomu, co nás potkává, a nejraději bychom si sedli a nechali všechno, ať si to jde, jak chce. Sv. Pavel říká: „Udělejte všechno, abyste stáli, ne abyste si sedli a nechali nečinně plynout čas“. To znamená nikdy nerezignovat! I jiná cesta může být cesta dobrá, možná že i lepší než ta, kterou jsme chtěli jít. Je to těžké posoudit.

Když byl Viktor Hugo vypovězen na ostrov do vyhnanství, bylo mu téměř padesát let. Byl z toho samozřejmě rozladěn, byl to škrt v jeho životních plánech. Ale on se nedal, nerezignoval. Poznal výhodu odloučení od shonu života, a dal se do psaní. Tak vznikl světoznámý román „Bídníci“. – Kdosi napsal, že lidský život je deník historií, které chtěl člověk napsat, ale místo nich vznikaly jiné věci. Ani světci na tom nebyli lépe. Sv. Pavel píše v listu Římanům: „…vydám se do Španělska a cestou se zastavím u vás.“ (Řím 15,28) – Dopadlo to ale jinak, nakonec skončil v římském vězení. Jistě to byla pro jeho plány velká rána. Chtěl hlásat evangelium, cítil se být k tomu povolán. A místo toho trávil dlouhé dny v osamocení se smutnými vyhlídkami, jak to všechno skončí. Nevíme, co by dělal cestou do Španělska, víme však, že ve vězení napsal nejkrásnější listy, a obrátil mnoho těch, kdo za ním přišli. Prostě se nedal. Věděl, že Bůh chce, abychom byli činní tam, kam nás postavil i bez naší vůle. Ale my tomu nechceme moc rozumět, a proto se trápíme.

Jedna vdova měla jediné dítě. Aby ho uživila, dřela bez ohledu na únavu. Když jí bylo nejhůř, živila v sobě sen, že až syn vyroste, bude mít dobré postavení a ji se vezme k sobě. Že potom zbytek jejího života bude prozářen sluncem lásky. Dopadlo to zcela jinak. Syn vyrostl, oženil se s průměrnou ženou, která mu navíc byla nevěrná. Když ženu přistihl s milencem, oba zabil. Byl odsouzen na doživotí – a matka ztratila svůj sen. Co jí zbývalo, než nést statečně čas, který přicházel.

Ano, všechny zborcené plány a naděje vždy nevedou k jinému světlu; člověk dál zůstane ve tmě a jeho srdce zakusí hořkost jiné cesty, která najde naplnění, až přejde čas. Někdy prostě musíme na Kalvárii. Každá objížďka v životě se jí nějak blíží. Nesmíme být překvapeni. Najdeme Spasitele a najdeme sílu, abychom to dokázali unést všechno, a unést to dobře.     

Jeden příběh starého autora vypráví o mluvících hodinách. Byly to poctivé, staré kyvadlové hodiny, které odměřovaly pomalu a jednotvárně čas. Dědily se z generace na generaci. Jeden z dědiců u nich stál, poslouchal jejich tikot a říkal si: „Co vy jste asi všechno viděly a slyšely a zažily? A člověk s vámi nemá slitování. Pověsil na vás těžké závaží, až je to hrozné.“ – „Já budu jiný“, řekl si a závaží sundal. Hodiny se zastavily a říkají mu: „Dej mi zpátky to závaží, já bez něho nemůžu jít.“

Mnoho věcí v životě nás tíží. A kdybychom se jich zbavili, možná bychom se také zastavili. Kdo ví? Třeba to tak v našem životě musí být. Třeba to tak zařídil Pán života. My si stěžujeme, reptáme, ale jen proto, že nevidíme souvislosti. Měli bychom být rozumnější.

Nevadí, když vyšší síla uhne lodičku našeho života ze směru, který jsme jí sami dali. Panna Maria se nechala vést. Zatímco my máme utkvělou představu, že všechno musí jít po našem. Neměli bychom víc prosit o přímluvu, abychom se zbytečně neznepokojovali?