Víme, že Bůh neušetřil Matku Ježíšovu slz ani bolesti. Hříchu ano, ale bolesti ne. Nechtěli bychom tedy od Boha příliš, kdybychom chtěli bezbolestný život?

Říká se, že bolest je největším tajemstvím života. Říkáme si to ostatně často i my sami: „Proč právě já? Proč se to muselo stát mně? Proč tomu, kdo je nevinný?“ – Jak se vyznat v celé té spletitosti životních zkušeností, když je to možná právě bolest, která kalí schopnost objektivního posouzení? Možná bychom všechno chápali lépe, kdybychom si uvědomili pravdu, která nám stále uniká.

Každá radost v sobě potenciálně skrývá bolest. Koupíte dětem kolo. Je to dobrá a užitečná věc. Ale stačí trocha nepozornosti nebo bezohlednosti druhých a dítě je potlučeno. Dopadlo to špatně. Byli bychom bláhoví, kdybychom s něčím takovým nepočítali. A podobných příkladů lze uvést mnoho. Všechno v sobě nese druhou stranu, a ta někdy bolí. Prostě každá mince má dvě strany, jinak to v řádu věcí ani nejde.

Bůh naplnil náš život dobrými věcmi, které se ale někdy zvrtnou. Ne vždy naší vinou. Vezměme si tu nekrásnější hodnotu, jakou je láska. Přináší největší radost, ale někdy i největší bolest. Mladí se zamilují, vezmou se, postaví si dům, přijdou děti. Když si rozumí, tak jde všechno snadno a bez velkých problémů. Ale působí bolest, když se manželé odcizí, nebo když nemohou mít děti, když se třeba děti nevyvedou, když přijde nemoc, když ztratí jeden druhého… To všechno se může stát. Radost nebo bolest.

Bůh nám dal schopnost snít, doufat, směřovat stále výš. Ale probuzení není vždycky krásné, naděje někdy zmizí rychle jako voda v písku. Bolesti neutečeme, ona patří k životu. Ptáme se proč? Je to tajemství. Bolest je prostě daň za to, kterou musíme zaplatit za to, že patříme k lidskému společenství. Možná že v tom je skryta odpověď, proč musí trpět nevinní. Snažíme se potírat nespravedlnost – proto existuje právní systém a soudy. Jsou ale jisté skutečnosti, které jsou soudně a právně nepostižitelné.                                                                

Zlý člověk kolem sebe šíří zlo. Pokud nepřekročí zákony, smí být zlý. Není to sice příjemné, ale je to tak. Zlo tu je, a musí být nějak vyrovnáno; to se děje utrpením ve světě, které si nevybírá a zasahuje kohokoliv, vinné i nevinné. Velcí světci nejvíc trpěli. Proč?                

Na druhé straně můžeme kolem sebe šířit dobro a radost, na nichž budou mít podíl druzí, ať už si to zaslouží nebo nezaslouží. I my sami máme určitě podíl na mnoha radostech, které jsme si nijak nezasloužili. Potřebujeme jeden druhého, a proto neseme jak radost, tak bolest. Rozdíl je jen v tom, že radost bereme samozřejmě, bolest neseme těžce.

Kdybychom znali všechny souvislosti dobra a zla, tak bychom asi byli velmi pokorní; a velmi opatrně bychom mluvili o bolesti, která potkává nevinné. Buďme rozumní a nechejme to na Bohu, protože on vše vidí s nekonečně větším rozhledem než my. A nedělejme si zbytečnými myšlenkami život ještě těžší než je. Bůh někdy pomůže hned; jindy chce, aby se dotyčný člověk a ostatní více modlili, jindy zase dá sílu, abychom unesli utrpení.

Jistě jsme už někdy v televizi viděli, co dokáže takový cyklon. Domy si lehají jako by byla z karet, stromy létají vzduchem jako třísky. Když to skončí, je vidět, že některé domy jsou zcela v troskách, ale jiná vzdorovala. Podle toho, jak je kdo poctivě stavěl.              

Náš charakter také vydrží mnohé bouře, ale potřebuje být zocelen i bolestí a utrpením. Jen v takové zkoušce se totiž objeví v celé nahotě a pozná, co mu ještě chybí. Ježíš říká: „Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět.“ (Jan 16,33) Opřeme se tedy pevně o Kristova slova a buďme stateční. Podat Bohu ruku a pak už nemít starosti – není právě to náš cíl?      Na některých sochách Matky Boží sedmibolestné bývá na podstavci nápis: „Pojďte a podívejte se, zdali je vaše bolest větší než moje“. – Mnoho věřících tato slova zná; pro mnohé jsou útěchou, pro mnohé jsou posilou. Čím jsou pro nás?