Panna Maria musela mnohé překonat. Stařec Simeon jí předpověděl meč bolesti; a její život skutečně nebyl snadný. Ale ona prošla vším tím těžkým vítězně. A podává nám ruku, aby nám pomáhala.

Jednou z nejpůsobivějších knih SZ je jistě kniha Job. Vypráví o muži, který toho v životě mnoho ztratil a mnoha věcí se ještě obává; a proto je jeho nitro zmítáno velmi silnými pocity. Žije v napětí a hrůze, je nervózní. Ztratil zdraví, zemřely mu děti, trpí vážnou nemocí; a nerozumí mu ani jeho žena ani jeho přátelé. Job těmito nepříjemnými skutečnostmi vítězně prošel. Potom se dostal blíže k Bohu a dostavil se ztracený pokoj.

I naším srdcem zmítají podobné pocity. Nemůžeme se jich zbavit, myslíme na ně, pitváme je na nejmenší části, bolí to a znepokojuje. Litujeme sami sebe, máme strach, ztrácíme naději. Vnitřní napětí je velké.

Připusťme, že bychom docela jistě věděli, že takovou životní zkouškou projdeme vítězně, že Bůh o nás ví a že čeká, jak se zachováme v těžkých chvílích, aby nás posléze zaplavil světlem a radostí. Že proto nevadí, když věci nejdou vždy tak, jak si představujeme, protože je to vlastně jen chvilka, poníž zase všechno půjde dobře. Kdybychom toto věděli, lehčeji bychom procházeli temnými zkouškami.

Ale cožpak tohle všechno nevíme? Copak Ježíš jasně neřekl, že Bůh je naším nebeským Otcem? Nestane se pokaždé to, co se tenkrát stalo Jobovi? Zase přišlo dobro, Job se znovu pozvedl a měl všeho hojnost, protože měl pevnou víru. Nám někdy uniká, že naše víra musí mít pevné základy. Že musíme k Bohu blíž, abychom získali pokoj. Cesta k takové víře vede pokorou. To znamená umět uznat, že sami na všechno nestačíme, a všechny problémy zcela odevzdat Bohu. Potíž je někdy v tom, že se pokládáme za tak mocné a silné, že Boha nepotřebujeme.

Jak se tedy dostat blíž k Bohu a cítit pokoj? Jednou na horách byla bouře. Majestátní štíty se zahalily do černých mraků. Bylo vidět blesky, slyšet dunění hromu, z mraků se spustil prudký hustý déšť. Pak přišel vítr a mraky rozehnal. Štíty hor se vlhce zaleskly a pak je zalilo slunce. Hory prošly bouří, a nic se jim nestalo. Naopak byly nějak čistší. Kolik takových bouří během staletí už zažily? – Dole pod horami se střídaly generace tiché i hlučné, střídala se léta, nebe se pokrývalo mraky. Ve dne pražilo slunce, v noci svítily hvězdy; střídala se roční období. A hory zůstaly stát, nic jim neublížilo.

Pokud Bůh bude chtít, tak nám neublíží nic. Budeme procházet dobrem i zlem, ale ať budeme stát nebo budeme v pohybu, on je stále s námi. Problémy a nervové vypětí nás tolik deptá proto, že nemáme silné spojení s Bohem. Když se dítě ztratí rodičům, je také celé vyděšené a všude vidí přízraky. Ale když uvidí matku nebo otce, jako zázrakem je to zlé pryč, tvář dítěte rozzáří úsměv, a všechno je zas dobré. – Nejsme nic jiného než takové děti, které se zatoulaly a jsou plné neklidu: tohle nebudu moci zaplatit, tohle nevyřeším, tuto překážku nepřekovám… A to si opakujeme znovu a znovu, až tomu nakonec uvěříme, celé nás to pronikne, a potom se z takového stavu tmy a nejistoty těžce dostáváme.

Povzdechneme si: kdybych měl tak víru! V koho? V sebe? I to je dobré mít trochu víry v sebe. V lidi? I to je v pořádku, potřebujeme jistou míru takové víry. Ale cítíme, že je to stále málo. Proto hledáme Boha. Jen on je dosti silný a dovede nám pomoci. A má jí dost pro každého z nás. Jen musíme chtít přijmout tento dar. Potom bude jinak vypadat náš dnešek i zítřek. Určitě bude jinak vypadat naše srdce, protože bude blíž Bohu.

Pannu Marii nazýváme mnoha přívlastky. Také ji vzýváme jako Matku sedmibolestnou. A myslíme často na bolesti jejího života. Nezapomínejme však myslet především na její vítězství. Budeme je totiž ve větší míře zakoušet i my sami.