Kolik důvěry asi muselo být v srdci Panny Marie, když přemýšlela o budoucnosti. Často neviděla nic než jen mraky nesnází. A přesto nepřestávala myslet na slunce, které je za těmi mraky.

Kdosi řekl: „Kdyby mi dal někdo možnost, abych vyslovil nějaké přání, moc bych neváhal. Jak se vždycky pomodlit tak dobře, abych měl důvěru v zítřek a díval se na to, co mě v něm potká, s klidem. S minulostí totiž mnoho dělat nemohu, jakž takž pracuji s dneškem; ale když myslím na budoucnost, připadám si příliš bezmocný, a mám obavy“.

Nejdříve nás tedy musí proniknout myšlenka, že život jako takový je dobrý. Všechny věci prospívají tomu, kdo miluje Boha. Tím se nechce říct, že všechno kolem nás je dobré, nebo že je vždy dobré to co se stane. Život se skládá z úsměvů i zármutku, z vítězství i porážek, ze zisků i ze ztrát. Každý den přinese něco z toho a něco z onoho. Musíme se naučit dívat na život jako na celek, a ne ho rozpitvávat na jednotlivosti, na dobré a špatné zkušenosti. S naším životem je to podobné jako s lodí na moři. Ta pluje přes hlubiny oceánů přesto, že jednotlivé díly nejsou vůbec uzpůsobeny pro plavbu. Motor by se potopil velmi rychle, lodní šroub také, ostatní části by skončily podobně. Ale pokud jsou spojeny v jeden celek lodi, dovedou vcelku bezpečně plout po mořích, i když přijdou velké větry a bouře.

V lidském životě je to také tak. Některé jeho složky jsou dobré, jiné dobré nejsou. Jenže když se díváme na celek, musíme říci, že život je dobrý. Nemůžeme dost dobře chtít, aby nás nepotkávaly věci, které nejsou dobré, ale musíme umět brát život takový jaký je, protože jen tak můžeme cítit plnost života. Zničit jednu stranu mince znamená znehodnotit minci celou. A proto máme procházet životem s důvěrou, že na druhé straně bude kus dobra, které vyváží bolest a smutek. Pokud věříme, že jestliže vše řídí Bůh, tak si poradí i s tím, co my nazýváme zlem; a že to nějak zařadí do celku života, abychom dosáhli dokonalosti, která jen tak může být plná a krásná.

Kdesi ve firmě udělali zkoušku, jakou náladu mají lidé na konci pracovní doby. Zjistili, že se dají rozdělit na dvě skupiny. V té první byli lidé sice unavení, ale přitom veselí a žertovali. Ve druhé skupině byli lidé stejně tak unaveni, ale nic víc. Přitom se zjišťovaly důvody, proč je tomu tak. Ti z první skupiny se na něco těšili: že večer půjdou do kina, že navštíví přátele, že se budou věnovat své zálibě. Ale ti z druhé skupiny mysleli jen na to, jak se v práci čas vleče, jak na ně padá únava. Netěšili se na nic, jako by se večera báli.

Naděje dělá člověka člověkem, to je stará pravda. Pokud se na něco netěšíme a nesnažíme se to uskutečnit, budeme jen živořit a půjde se nám životem těžce. Ale když budeme plni naděje, nemůžeme být zároveň plní strachu. Abychom doplňovali sílu k naději, obracíme se v modlitbě k Bohu, protože on je pramen veškeré naděje. Ježíš říká: „Budete-li mě o něco prosit ve jménu mém, já to udělám“. (Jan 14,14) Mnozí tomu nevěří; ale ten kdo uvěřil, poznal, že Bůh je věrný, že nezměnil své přísliby.

Někdo poprosí o něco banálního a zbytečného. A když to nedostane, odvrátí se od Boha, a pomyslí si, proč se dál namáhat. Jenže Bůh je moudřejší než my a umí rozlišovat. Říci mu můžeme všechno – ale musíme zároveň ponechat všechno na jeho moudrém rozhodnutí. Jeden světec na začátku svých prosebných modliteb vždy říkal: „Pane, tohle se nějak ve mně nahromadilo a zdá se mi, že by to bylo dobré. Podívej se na to a vyber z toho, co mi skutečně prospěje, a splň to. A na to ostatní zapomeň“. – To je správný postoj. Bůh od nás očekává důvěru. Prosme o ni, nikdy jí nemáme dost, a proto je v našem životě tolik bolesti, strachu; a zadruhé straně tak málo radosti a úsměvu.

Panna Maria nám ukazuje cestu, jak dosáhnout vnitřní vyrovnanosti. Zítřek nás nemusí drtit a srážet, protože na to nejsme sami. Důvěřujme jako Maria!