Chceme krok za krokem uskutečňovat víru. Napodobovat tu, která je pro nás vzorem. A zároveň je i naší nebeskou Matkou, která dovede všechno vyprosit.                   

Každý z nás chceme zakoušet pocit, že jsme schopni zvládnout život se všemi jeho záludnostmi. Nikdo si nepřeje cítit slabost a nemohoucnost. A přesto nás právě tyto pocity přepadají častěji, než je zdrávo. Proto přicházíme za Ježíšem; on zná všechno, tedy i řešení tohoto problému. Svým apoštolům řekl: „Mějte víru v Boha. Amen, pravím vám: Kdo řekne této hoře: 'Zdvihni se a vrhni do moře.', stane se tak.“ (srv. Mk 11,23) Ježíš chce říci, abychom si nedělali starosti, když budeme pevně věřit. Na životní cestě sice budeme potkávat překážky, ale budeme nad nimi mít moc. Stačí jedno – mít víru v Boha, který všechno řídí a všemu umí poručit! My se raději utíkáme k vědě v naději, že nám pomůže. Pokud jsme ale pozorní, že nás stejně oklikou zavede k tomu, od koho jsme nepožádali o pomoc v první řadě – tedy ke Kristu. Věda zná své hranice, umí jistě mnoho a dovede i v mnohém pomoci, ale na smysl života nestačí. Ten leží mimo její hranice. A o ten nám jde. Ježíšovi nešlo o skutečnou horu, ale o překážky na naší životní cestě. A ty přemáhá jen víra.

My obvykle nechceme příliš silně věřit. Proto máme problémy, a abychom se jim vyhnuli, utíkáme do naší slabosti a říkáme: Je to silnější než já, nedá se to zvládnout; tady mi nikdo nepomůže, takže budu dělat je to, co zmůžu, a ostatní pustím z hlavy. Jsem jen slabý člověk, nikdo po mně nemůže chtít nějaké hrdinství. – Ovšem tento postoj je velmi nebezpečný, vede k uzavření se pro víru.

Abychom žili plněji, je třeba dělat dvě věci:                            

  1. Praktikovat Boží přítomnost v našem životě. On je v nás i kolem nás, jen je zapotřebí na to myslet. Jeden duchovní autor k tomu uvádí: „Věnuj této praxi dvě minuty denně, a budeš vidět, jak se zcela změní tvůj den. Nebudeš sám, budeš mluvit s Bohem, který pro tebe už nebude někde daleko. Bude prostě vedle tebe nebo v tobě.“

Jeden řidič, který často projížděl městem, musel mnohokrát zastavovat na semaforech. Když se rozsvítila červená, pomyslel si, co až dosud udělal špatně a na co si musí dávat pozor. Když se rozsvítila na semaforu zelená, poděkoval vždy za dobro, kterého se mu dostalo a dostane, a s důvěrou pokračoval v jízdě. A při oranžové se těšil na všechny změny, které dávají dnu barvu a chuť. Nikdy neměl dlouhou chvíli, vždycky byl nějak v přítomnosti Boží a bylo mu dobře. I my si musíme zvolit nějakou formu, aby nám bylo také dobře.

  1. Musíme praktikovat víru v každodenním životě. Víra to nejsou jen vědomosti. Je to především kvalita srdce, které je nasměrované na Boha. Jenom taková víra dokáže odstraňovat překážky z životních cest. K posílení víry můžeme vzít knihy a studovat. Není to jistě špatné, ale je to delší cesta. Musíme spíše prostudovat vlastní srdce; cítit tu úžasnou potřebu Boha ve svém životě, snažit se co nejvíc na něho upnout. Věděním se stejně k Bohu blíž nedostaneme. Na to je láska, a ta pramení v našem srdci, v našich citech. Jestliže chceme, aby se stalo to, co slíbil Pán Ježíš, musíme se o to také trochu přičinit. Jinak to nejde.

Není nijak jednoduché umět využít každý zážitek tak, abychom z něj něco získali pro náš život pozemský, ale také pro to, co bude po pozemském čase následovat. Proto se obracíme s prosbou o pomoc na Pannu Marii. Ona to uměla v míře tak dokonalé, že se jí nikdy nepřestaneme obdivovat.