Mnohé můžeme obdivovat na naší nebeské Matce. Když si představíme její pozemský život, až se nám stýská, že dokázala projít tolika změnami a nepříjemnostmi plna vnitřního klidu, který nám tak často chybí.

Snažíme se vnitřní klid dosáhnout modlitbou – a děláme jistě dobře. Jenže abychom se modlili správně, to už je těžší. Prosit v modlitbě, a to děláme nejčastěji, je dost riskantní. Pán Ježíš se modlil „Přijď království tvé, buď vůle tvá“, a přišel kříž, ponížení a bolestná smrt. Když se modlíme my, je to stejně riskantní, protože nabídnout Bohu, aby nás vedl tak jak chce, znamená připustit, že se nám to vůbec nebude líbit. Např. se modlíme: vezmi si všechno, jen mi ponech svou svatou přítomnost. A pak se to stane a my cítíme, jak nám hodnoty tohoto světa utíkají; a my se jich držíme zuby nehty a divíme se, že právě nás tohle muselo potkat. Prostě když se modlíme, nejsme asi moc upřímní. A potom se nám zdá, že se modlíme zbytečně.

Není snadné nechat všechno na vůli Boží, chtít jen to co chce Bůh. Je to ale nutné – a my to víme. Když Kristus dobojoval svůj zápas v Getsemanech, už mu nemohlo nic uškodit, už nic nemohlo narušit mír, který ovládl jeho nitro: ani zrada, ani vojáci, ani netečnost nejbližších. Pak byl posmíván, bičován a mučen, ale jeho srdce bylo natolik silné, že dokázalo překonat všechno, i zdánlivou opuštěnost.

I my toužíme po podobném pokoji, abychom nebyli vydáni na pospas neklidu. Abychom cítili, že všechno – tma i bolest, kterou si nás Pán vede, je něco pomíjivého; a že cílem je bezpečný přístav pokoje v jeho náruči. To neznamená, že bychom měli měnit plány a nemohli dostávat od Boha dar za darem. On nám je dává, aby skrze nás mohl šířit dobro. Jen chce, abychom nejvíce milovali jeho a plně na něho spoléhali. Není lehké nechat ho jednat. Když matka prosí za život svého dítěte, musí se modlit dobře. Musí být prostoupena silným přáním: nech mi ho, bude-li to lepší; jestli si ho ale chceš vzít k sobě, dej mi sílu, abych to dovedla unést. Musí být připravena na obě možnosti. Nemocný prosí Ježíše: Jestliže chceš, můžeš mě uzdravit. Já chci, ale záleží to na tobě. Nehleď na mé trápení, ale dívej se na to, co je pro mne lepší, a podle toho jednej.

Proč se však stále modlit, když přece tento postoj můžeme vyjádřit jednou provždy? Protože Bůh chce, abychom s ním hovořili. Taková je jeho vůle. A my tu nejsme proto, abychom nad tím meditovali, ale abychom se jeho vůli podřizovali. Bůh jako architekt narýsoval vnitřní budovu našeho života, stále ji dotváří, a my svými dobrými skutky a modlitbami usnadňujeme jeho působení v nás. Co je mimo jeho plán, to je sice často lákavé. Můžeme mít tisíc chutí, ale vlastními silami se nám to nepodaří, a Bůh zbytečně zázraky dělat nebude. Není snadné tohle prohlédnout. Zde nám pomáhá víra, zkušenost a čas.

Co bychom chtěli ještě ve svém životě dokázat? Zvažme možnosti, roky, výhledy, a potom to pozorně promysleme. Pak se začněme intenzivně za to modlit. A když budeme k sobě i k Bohu upřímní, poznáme, jak začne odpovídat. Budeme citlivější pro jeho vedení – a už to je mnoho! Poznáme silněji, že nám dal bez našich modliteb určité schopnosti a předpoklady: rozum, kterým myslíme; ústa, která formulují myšlenky. Dal nám zdraví a rámec, v němž se odehrává náš život. To všechno jsou projevy jeho lásky. My často prosíme o něco navíc, a zdá se nám to předem nemožné. Neměli bychom zapomínat, že co je nemožné pro lidí, to není nemožné pro Boha.

Jít dál, nebo nechat jednat Boha? Před tuto volbu staví každého z nás. Jen když dokážeme říci „ať se stane tvá vůle“, je tehdy přijde anděl útěchy a přinese do našeho srdce vnitřní mír. – Panna Maria tohle dovedla. Jsme u ní jako její děti; a ona se chová jako naše matka. Bude nám vyprošovat světlo a sílu, abychom na křižovatce našich dnů dovedli tak jako ona dát vždycky přednost vůli Boží. „Ať se mi stane podle tvého slova“.