Když anděl zvěstoval Panně Marii to úžasné tajemství, prý se modlila. Všichni malíři ji právě tak znázorňují, a my tomu věříme. Věříme, že se Maria modlila celý život. I pod křížem, i potom když čekala, co bude dál; modlila se do konce svého pozemského života, a přimlouvá se za nás stále.

V Písmu sv. čteme Ježíšova slova: „Proste a dostanete, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.“ – My tomu věříme, ale nepraktikujeme to. Ani bychom nedovedli odpovědět, proč tomu tak je. V jednom vymyšleném příběhu se vypráví o muži, který přijel do města vysoko v horách. Viděl, že tam většina lidí chodí bosa. Divil se tomu a ptal se jich: „Proč tady nenosíte boty, vy je nemáte rádi?“ Ti lidé mu odpovídali: „Proč bychom je neměli rádi? My je jen nenosíme.“ Totéž se opakovalo v hotelu, v obchodech; nikdo proti obuvi nic neměl, dokonce ji sami vyráběli a dobře prodávali jinam. Ale tam nikdo boty nenosil. Proč, to nedokázali vysvětlit.

Neplatí něco podobného o modlitbě mezi námi? Známe ji, ale nemodlíme se, když dost dobře nevíme proč. Někdo řekne, že má málo času. Jistě, modlitba zabere nějaký čas. My ho nemáme dost, ale když nám nějaký čas vybude, dáváme přednost spíše jiným věcem, modlitba nám přece neuteče.

Někomu schází víra. Jiný se zase stydí předstoupit před Boha, protože má plno chyb. To všechno jsou výmluvy. Věříme v modlitbu, ale nemodlíme se. Proč? Domníváme se, že se nemáme zač modlit. Máme všechno, co potřebujeme, a ještě něco navíc. Problém je v tom, že se spokojujeme s málem. Mnozí se spokojí s tím, že žijí. Žádné sny, žádné touhy, žádný pořádek v životě, žádný konkrétní cíl. Tak proč se potom ještě modlit? A za co? Ale jsou i lidé, kteří nechtějí být obyčejní. Kteří hledají něco víc než klid bezpečí; počítají s rizikem a chtějí něco velkého uskutečnit, ne pouze jíst a spát… Modlí se, protože nemohou být sami – už proto, že je jejich touhy přesahují.

Pán Ježíš nám řekl, že náš nebeský Otec dobře ví, co potřebujeme. Bůh nám dává jistě víc, než oč prosíme, protože zná všechny naše potřeby lépe, než je můžeme znát my. Ale když Boha prosíme, uschopňujeme se, abychom uměli jeho dary lépe přijímat a mít z nich radost. Nepokládáme je už za něco samozřejmého, jsme vděčnější. Náš život se podobá horolezeckému výstupu. Je plný nebezpečí i krás. Platíme za to oběťmi a námahami; ale kdybychom se přestali dívat k vrcholu, zabili bychom v sobě touhu stoupat výš.

Mate nás skutečnost, že musíme Boha prosit? Možná jsme spíše rozladěni z toho, že musíme přiznat vlastní nedostatečnost. Nemůžeme sani, a tak prosíme – jako dítě, které se obrací na otce. Ale proč bychom se měli stydět před tím, který nás nesmírně převyšuje, a tedy dokáže to, co je pro nás nemožné?

A ještě jedno si musíme ujasnit. Pán Ježíš, na kterého se spoléháme, řekl: „Proste a bude vám dáno“. On neřekl: dostanete všechno, oč prosíte a kdy to vy chcete. Pokud jsme tedy moudří, potom míru a čas vyslyšení necháme na Bohu. My se pouze domníváme, co a kdy je pro nás nejlepší. Ví to skutečně jen On! Měli bychom se naučit k našim prosbám dodávat slova jednoho světce: „O tohle jsem, Bože, prosil; ale kdybys měl pro mě něco lepšího, tak zapomeň na to, co jsem teď říkal, a dej mi to, co myslíš, že je lepší“.

Jeden otec miloval svého syna. Ten byl nemocný. Otec se modlil a modlil, ale nakonec bylo všem jasné, že zemře. Otec stále synovi opakoval: „Vidíš, stále jsem se modlil, a nebylo to na nic“. Syn mu na to odpověděl: „Jak to, že to nebylo na nic? Podívej, já nemám strach“. – Měl pravdu, nemít strach je přece ten největší dar, když člověk odchází ze života pozemského do věčnosti. Tak to musíme umět brát!

Máme žít jako Panna Maria; vědět, že Ježíš ví vše a o všechno ho prosit. Prostě být stále s ním ve styku skrze modlitbu. Ona to uměla – a ráda to naučí i nás.