Panna Maria určitě znala kolísání, kterému je podrobeno každé srdce: ne snad mezi dobrem a zlem, ale mezi větší či menší intenzitou vnitřního života.

Na někoho působí vysoké hory, na jiného zase otevřená krajina. Ala snad každého se zmocní zvláštní kouzlo, když může prožít pár dnů u slunného moře. Je příjemné, když mu moře zní do poklidného usínání a když ho jeho hukot probouzí z osvěžujícího spánku. Když se člověk prochází po mořském břehu a pozoruje stříbřité vlny, když se s rozkoší může ponořit do vody. Snad právě u moře si lépe uvědomíme, jak jsme vlastně nepatrní a slabí. Zdá se nám, že vše kolem nás se mění, jen moře ne. Právě tam může každý pocítit, že původce této nesmírné krásy a síly je větší a mocnější. A když se nám podaří alespoň pootevřít naše srdce, naplní ho tento pocit jednou provždy.

Je totiž jistá podobnost mezi naším životem a životem této nesmírné masy. I náš život je bezbřehý; jsou v něm hlubiny, kam není vidět, a hladina se neustále mění podle toho, jaký právě vane vítr a jaká je právě obloha. Vyskytuje se zde příliv i odliv – ten velký zákon moře i lidského srdce. Prožíváme v životě chvíle nadšení, kdy z nás životní elán tryská plným proudem; a jindy zase hluboké deprese, kterými si jen namáhavě klestíme cestu.

I velcí světci, které obdivujeme, znali jak dny plné světla, tak i noci temna. Ani oni neunikli tomuto úžasnému zákonu, který prostupuje všechny podoby všech lidí. Jistě věděli neustále o světle věčnosti, ale někdy pro mlhu pozemských skutečností toto světlo neviděli, a nevýslovně tím trpěli: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ – Tuto zkušenost známe všichni; nejsme svatí, podléháme zákonu přílivu a odlivu jako každý oceán. A právě ve sféře víry to platí asi nejvíc.

Například se někdy stane, že někdo zavolá: „Mohu přijet? Potřeboval bych si s tebou promluvit“. Jenže my zrovna nějak nemáme čas a tak se omluvíme. Potom se nám to ale v hlavě rozleží, za pár dní se v nás něco probudí a zavoláme: „Přijeď, kdy se ti to hodí, já si čas udělám“. Ale on mi odpoví: „Víš, já už jsem klidnější, už jsem to nějak překonal, už to tak nutně nepotřebuji“. – Co se stalo? Nic, odliv a příliv. Příteli je prostě už lépe, teď mne nepotřebuje; snad příště, ale musím být příště pozornější a ten čas si udělat.

Těch podobností je daleko víc. Často z pláže vyčnívá úzký pruh země, který láme vlny, a je útočištěm malým lodičkám. Jenže když přijde příliv, není ten pruh země vidět; lehce může dojít k neštěstí. – Podobně náš život blokuje mnoho okolností, které jsou vidět jen někdy; jindy jsou skryté, a když na ně narazíme, ublížíme si. Bůh si přeje, abychom nesli břemena jeden druhého. Je to nutné, protože někdy nemůže náš bližní, jindy zase nemůžeme my. Jde tedy o to, abychom uměli v takových situacích překonat ten bod, kdy váháme.

A totéž platí i v našem náboženském životě. I tam se mnohé může znechutit, otravovat a unavovat. Chvíle, kdy myšlenka na Boha se zdá být neskutečná. Ale právě to musíme umět překonat; vyjít mezi lidi, podívat se zda nás někdo nepotřebuje, zda bychom nemohli udělat něco dobrého. Musíme vědět, že po tom odlivu přijde zase příliv Boží přítomnosti, radosti a světla. Umět čekat na tento okamžik je velké umění. On zase přijde, opět ovládne naše srdce, zase bude dobře. Jen jde o to vydržet malou chvíli vnitřní zkoušky.

Pokud jsme měli dojem, že jsme se zdrželi trochu déle u moře, pak vězme, že to bylo záměrně. Potřebovali jsme si totiž ujasnit jeden ze základních zákonů našeho života. Hledali jsme podobnosti – a také jsme je našli. Toto zamyšlení tedy nebylo marné.

Myslíme si, že Panna Maria neprocházela podobnými zvraty? Nadšení po zvěstování, a potom hluboká nejistota, co bude dál, jak to Bůh zařídí. Radost z toho, kterého nosila pod srdcem a zároveň vědomí, že se má narodit někde jinde! – A takto můžeme jít s naší nebeskou Matkou krok za krokem jejím životem. Budeme vidět, že i ona procházela tímto zákonem, který nás často mate. Jde jen o to chvilku vydržet, Pán přijde docela jistě!