Není snadné žít podle evangelia; není snadné jít za Kristem – a proto jsme tady, u nohou naší nebeské Matky. A v ústech i v srdci máme jedinou prosbu: Pomoz, Maria!

Jedno z nejkrásnějších míst Písma svatého je to o lásce. Sv. Pavel ve své velepísni na lásku píše: „Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.“ (1Kor 13,13) – Staráme se v životě o mnoho věcí. Zajímáme se, jaká je móda, kam se jezdí na dovolenou, jak žije soused a podobně. Jsou to všechno věci pomíjivé. Sotva si něco pořídíme, přestává nás to bavit. Naše radost je hned na začátku pokažena stínem pomíjejícnosti. Nebudeme snad muset toto všechno jednou opustit? A kam se jednou poděje naše svěžest a krása? Kam zmizí fyzický elán a naše životní síla?

Každá kariéra jednou skončí, až se naplní její čas. Každý potlesk dozní, ať je sebevětší, a pak nastane tíživé ticho. Přitom víme, že když se nenaučíme být spokojeni s životem dneška, nemůžeme být utěšeni žádným zítřkem. Proto se musíme v myšlenkách vracet k Bohu, který by měl zůstat v našem srdci, když se začíná připozdívat; a to skrze lásku, která v sobě nese pečeť nepomíjejícnosti. Je skutečně pravda to, co napsal apoštol Pavel: „Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.“

Bez víry jsme nemožní, nedokážeme si poradit sami se sebou. Bez víry všechno dopadá jen polovičatě a často i špatně. Když ztratíme víru, nejsme schopni navázat ani kontakt s lidmi – protože ten hlavní kontakt jsme ztratili. Pak mizí ideály, bez kterých se těžko žije. Nevidíme smysl našich dnů. Víra – to znamená zachovat Bohu věrnost za každou cenu. Umět si víru zachovat je asi jeden z největších darů. „Víru jsem si zachoval“, píše sv. Pavel; a v této větě je celá radost jeho života. A že neměl život snadný!

V čem spočívá podstata víry? V pevném přesvědčení, že Bůh je stvořitelem tohoto světa, a proto je ve své podstatě svět dobrý. Častokrát se nám to nezdá, ale po nějakém čase přijdeme na to, že šlo jen o pokušení. Bůh je přece začátek i konec a stará se o všechno, co je jeho. Když se nám zdá, že jsme sami, opuštění, že na nás nikdo nemyslí, je to pokušení k malomyslnosti. Bůh je skrze nás činný. Je schopen svou mocí dotvořit všechny naše omyly, a dostat je nějak do svého plánu způsobem, který zatím nechápeme. Zůstává tedy víra.

I naděje zůstává. „Doufám, že se všechno obrátí k dobrému“, slýcháme mluvit zarmoucené. Někdy je to asi jen zbožné přání, ale není to opravdová naděje. Ta znamená víc, to není jen nějaké přání. Základem naděje je bohatství Boha a touha se na něm nějak podílet. Pán chce, abychom doufali, protože on je dost bohatý, aby splnil víc, než se odvažujeme prosit. Nesmíme si tedy myslet, že je něco beznadějného. Zavírali bychom tím Bohu dveře k tomu, aby nám pomohl. Naděje se podobá slunečnímu paprsku, který se objeví po doznění bouřky. Dostali jsme oči, abychom se těšili tvary a barvami; máme uši, aby nás potěšila harmonie tónů. A nadto jsme ještě dostali dar naděje, abychom se těšili tím, co přijde.

O lásce jsou napsány celé knihovny, zpívá se o ní v nesčetných písních; je to asi nejvíce používané slovo. Co je to láska? – Je to pojem, který nenechává nikoho lhostejným. V lásce jsou dvě složky. Jedna je pasivní; to je ta, o níž píše apoštol Pavel slovy: „Láska všechno vydrží“. Je to úžasná trpělivost milujících, kteří se nenechávají odradit ničím, ani tím co je uráží a zraňuje, a nesou trpělivě všechno. Je to typické pro lidi, kteří se mají rádi. Pak je i složka pozitivní. Ta přímo marnotratně zahrnuje milovaného dobrem. Ne slova, ale činy; ne braní, ale dávání. Když se tyto obě složky lásky spojí, utváří smysl a náplň lidského života. Napodobují samého Boha. Taková láska je větší než všechny víra a hlubší než všechny naděje. A na tuto lásku se musíme naučit odpovídat.

Dokonale to dělala Maria. I proto k ní přicházíme, abychom opravdověji věřili, aby nás naděje držela nad proměnlivostí situací a neklidem našich srdcí. Když se k ní s důvěrou obrátíme, určitě nás svou přímluvou pomůže.