Opět jsme se shromáždili, abychom se učili od Matky Boží dokonalejšímu životu. Patří k tomu i skutečnost, o které teď budeme společně uvažovat.

Je velmi poučné dívat se na spící malé dítě. Není snad nic krásnějšího, než jejich mír a uvolnění. Trochu se nám stýská, i my jsme totiž kdysi měli tento mír, v dětství to bylo něco samozřejmého. Ale když jsme povyrostli, stalo se všechno komplikovanější, složitější. Ztratili jsme pokoj srdce. Přišly první starosti, první konflikty, první pocity viny. Styk s druhými už nebyl bez třecích ploch, změnilo se skoro všechno. Stav světa se nám nezdál být uspokojivý; často jsme měli strach z nemocí, strach o sebe, o své nejbližší. Strach, který umí zabíjet každý pocit štěstí.

Kde se stala chyba? – Potřebovali bychom čistší srdce; lépe řečeno, my bychom potřebovali prázdné srdce, aby v něm nebyl ten zmatek, který je ovládá. Když přijdeme večer domů, často se pečlivě umyjeme, abychom spláchli nečistotu, kterou jsme během dne nasbírali. Proč bychom neměli udělat něco podobného s vlastním nitrem. Copak to nepotřebuje? Ale ano, potřebuje – a jak!

Jsme přece věřící. Věříme, že náš Spasitel na sebe vzal všechny naše potíže a starosti, všechen náš neklid a strach, všechny naše obavy a viny – a vynesl je na svém kříži vysoko na Kalvárii. Jenže my tohle věříme jen teoreticky. Prakticky to děláme jako jeden muž, který si z práce nosil domů všechny starosti, s čím se musel za celý den vypořádat. Byl nervózní, podrážděný, u večeře mluvil jen o nepříjemných věcech, a tak otravoval druhé. Nedokázal se od toho všeho odpoutat, ani když únavou usínal. Jeho spánek byl neklidný. A když se probouzel do nového dne, jeho první myšlenky zase směřovaly k tomu, co bude a jak on bude reagovat. – Neprožíváme i my někdy něco podobného?

Jednou si tento muž konečně uvědomil, že když je věřící, že by se skutečnost vykoupení měla nějak promítnout i v jeho životě. Jak si pomohl? V předsíni visel malý kříž. A tak když přišel domů, položil na něj ruku a řekl: „Pane, tady ti svěřuji všechno, s čím si nevím rady, nechci to nosit dál. Až zase ráno půjdu kolem, tak mi ten kříž starostí zase polož na ramena, a já do večera vydržím“.

Hned první den pocítil úžasnou změnu: byl klidný, doma měli k sobě blíž, brzo usnul a poslední myšlenka byla plná pokoje. Ráno odpočatý vstal, a už se mu ten jeho kříž nezdál tak těžký. Viděl, že zbytečně trápil sebe i druhé. Našel klid srdce a začala ho prostupovat modlitba, která tento klid utvrzovala a udržovala.

Pokoj srdce narušuje i vina. Jsme slabí a nedovedeme žít dobře, a proto ten pocit viny. Copak ale Bůh chce, abychom se tak trápili, když on je odpouštějící Láska? Jak si to vlastně představujeme? Že jsme se svou lidskou zlobou silnější než on se svou láskou? Chováme se pošetile: Pokud budeme životní energii věnovat více k potlačování strachu než k rozmnožování lásky, pokud budeme myslet na hříchy víc než na lásku našeho Pána, víc na porážky než na skromná vítězství, půjde se nám životem nesnadno.

Kdysi se zeptal mudrc svého žáka: „Pověz mi, co vidíš?“ „Velký bílý papír“, odpověděl jeho žák. Učenec udělal na papíře tužkou tečku a říká: „A co vidíš teď?“ Žák mu odpověděl: „Vidím černý bod“. „Díváš se špatně“, říká mu mudrc; „soustřeďuješ se na to, co je malé a nápadné, a uniká ti velká, krásná bílá plocha.“ – Děláme to stejně špatně! Pozorujeme jen své viny a to ostatní nevnímáme. A pak nemáme vnitřní klid.

Bylo by úžasné, kdybychom skrze modlitbu nebo zpěv dovedli nalézt místo v Božím pokoji. Panna Maria to jistě dovedla. Ona je naší Matkou, která nás sleduje pozornýma očima a ochotným srdcem, abychom došli cíle. A určitě nám bude pomáhat svou přímluvou.