Při pohledu na tichý a vyrovnaný úsměv Mariin tušíme, že ona nalezla klíč k pravému štěstí; a že z jejího života vyzařuje bez ohledu na čas. Ježíš byl jediný, kdo zakoušel pravé štěstí v plné míře. Plnil dokonale vůli svého Otce; a protože Bůh chce jen dobro, které kolem sebe šíří pokojnou radost, pak napojení na tuto vůli je nejhlubším zdrojem štěstí.

Radost mnoha lidem bere skutečnost, že neznají smysl a cíl času a života. Musí být hrozné, když na moři v bouři ztroskotá velká loď, ze které se zachrání jen několik lidí. Představme si záchranný člun uprostřed hlubokých vod. Trosečníci nevědí, kde jsou, vydaní na pospas bouřícím vlnám a větru, který je zažene buď k pevnině, nebo naopak ještě dál do moře. Musí být hrozné být pohazován vlnami z místa na místo a nevědět, kam směřuji.

Když budu žít jen tak, když se budu řídit pouze tím, co chci já, je to jednou to a pak zase něco jiného, budu mít k pravému štěstí hodně daleko. Ale když mám kompas svého života na vlnách času v pořádku, když den za dnem plním Boží vůli, pak je mi celkem jedno, jestli zrovna svítí slunce nebo je mlha; znám cíl své životní cesty a vím, že dopluji. Bůh nás vede svou vůlí a svými příkazy tak bezpečně, že stačí poslouchat. A přestaneme cítit zoufalý neklid a nejistotu, která jinak kalí dny našeho štěstí.

Jistě máme rádi jaro, je to příslib nového, rozkvétá příroda. Jistě máme rádi i léto; je plné ptačího zpěvu, je to naplnění v dokončeném růstu, pozvání ke žním. A máme rádi i podzim, protože je to vyvrcholení, čas plodů a sklizně. Je to doba, kdy odlétají ptáci do teplejších krajů. Probudí se v nich nevysvětlitelná touha vydat se na cestu za sluncem. Instinkt jim pomůže překonat tisíce kilometrů, slabost vlastních křídel a vede je bezpečně k cíli.

S námi lidmi se děje něco podobného. Když se život naplnil, probouzí se v našem nitru touha dostat se nějak dál a výš nad proměnlivost času, nad vlastní nemohoucnost, a přiblížit se k Bohu. Srdce se vydává na tajemnou cestu za Pánem života. Všichni dojdeme. Je v tom kus Boží vůle i kus lidského štěstí. Každé naše zamýšlení se nad tím je modlitba, která v nás toto štěstí činí skutečnějším a zřejmějším.

Už jsme takoví, že se moc neznepokojujeme chybami a omyly minulosti, protože se většinou nedají napravit, ale jen litovat. Beze strachu se prodíráme houštinou denních starostí. Co nám ale nahání strach a plní naše srdce nejistotou, to je budoucnost. Když se však napojíme na Boží vůli, Pán přejíme odpovědnost za všechno, co přijde. Je třeba udělat jeden krok: „Veď mne, Pane!“ – To každý můžeme. Když je to podložené naší vírou a utvrzováno modlitbou, naplňujeme svůj život, abychom jednou mohli říci „Je dokonáno“.

Náš život se na světě naplňuje jen z části. To co se zde odehrává, je také důležité – a protože to vnímáme bezprostředně, je to tak silné – ale celá naše historie bude dopsána až na věčnosti. Tak bychom neměli být příliš smutní, když někdy procházíme stíny, když nám strach bere úsměv z tváří. Jen Pán Ježíš mohl říci, že je dokonáno. My se o to jen pokoušíme. A když se tomu přibližujeme, jsme šťastni; a když je opak pravdou, pak cítíme bolest.

Podobáme se tak chlapci z jednoho starého příběhu. Jeho otec se vydal na cestu a zeptal se chlapce, co mu má přivézt. Touhou chlapce byl opravdový lesklý nůž. „Dobře, dostaneš, po čem tvé srdce touží, když vyčistíš studánku“, řekl otec. „Rád to udělám“, odpověděl chlapec. – Jenže pak se mu jeden den nechtělo, pak zase někdo přišel a běhali po lese; jindy zase bylo velké teplo, a tak se raději šel koupat. „Však já to stihnu“, říkal si. Ale přišla bouře, pak zaspal, a mezitím se otec vrátil. Vybalil i nůž. „Tati, já si ho nezasloužím, já jsem nic neudělal.“ – Dělal stále něco, ale to co chtěl on; ne to co chtěl otec. Tady je i náš problém. Zde je i odpověď, proč se někdy cítíme tak bídně.

Proto jsme se zde shromáždili, abychom prosili Pannu Marii, která dokázala životem projít dobře, aby sledovala naše kroky. Aby nám vyprosila milost, abychom nejen poznávali, co nám přináší pravé štěstí, ale měli také sílu to udělat.