Krok za krokem ve svém životě poznávala Panna Maria vůli Nejvyššího. A krok za krokem ji dokázala také ve svém životě naplňovat.

Můžeme žít svůj život jen tak, ze dne na den. Většina tvorů ve světě tak žije: nějak plní svůj životní úkol, využívají čas k tomu, k čemu jim byl dán. My lidé jsme jiní. My můžeme čas promarnit, můžeme žít čistě živočišně, i když jsme obdařeni rozumem. Není proto divu, že si čas od času klademe otázku: Proč žiji? Co se mnou Bůh zamýšlí? Na odpovědi na tyto otázky záleží, zda jsme v životě spokojeni nebo nespokojeni.

„Dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal.“, říká Ježíš ve své velekněžské modlitbě. (Jan 17,4) Kdo nás by to nechtěl jednou také tak říci. Víme dobře, že na světě nejsme dílem náhody a lidské libovůle. Každý zde máme své místo a svůj nezastupitelný úkol. Bůh s námi něco zamýšlí, a my na to máme přijít. A protože to není snadné, tak se modlíme. Bylo by velmi pošetilé, že nás bude na každém kroku dirigovat nějak hlas z nebe. Modlitba nám jen poodhaluje pravdy o našem životním úkolu.

Máme v podstatě dvě možnosti, jak se postavit k Boží vůli: buď ji přijmout, nebo se postavit proti ní. Je to jako s chlapcem, který chtěl doběhnout moudrého muže. Měl v rukou ukrytého malého ptáčka a ptal se mudrce, jestli je ten ptáček živý nebo mrtvý. Když muž řekne, že je mrtvý, otevře dlaně a ptáček uletí; když řekne živý, tak stiskne dlaně a z rukou mu vypadne mrtvolka. Mudrce se mu podíval do očí a řekl: „Ptáče je takové, jaké chceš, aby bylo – buď živé, nebo mrtvé.“ Náš život je buď naplněný Bohem, nebo je prázdný a neplodný; živý nebo mrtvý. Můžeme volit – ale jak? Existují určité známky pro správnou volbu.

  1. Bůh nás nechal narodit se do určitého prostředí a dal nám jisté schopnosti. Postaral se předem o předpoklady ke splnění životního úkolu. Každý jsme jiný. Kdysi se ptali starého profesora: proč jsme na světě my, kteří jsme průměrní a v ničem nevynikáme. „Nevím“, řekl profesor, „ale kdybyste tu byli jen pro jeden úsměv, kterým obdarujete v pravý čas, pro jedno slovo, kterým druhému nadlehčíte jeho kříž, jen pro jednu situaci, která změní druhého k lepšímu, už to by byl dostatečný důvod, proč jste na světě.“ – Není přece tak těžké usmát se, něco krásného říci. To dovedou i prostřední, kteří v ničem nevynikají.
  2. Jindy Bůh může dát přímý pokyn. Ale my býváme většinou natolik zaslepeni obyčejnými skutečnostmi, že tyto pokyny snadno přehlédneme. Příkladem může být životní příběh známého lékaře a misionáře Alberta Schweitzera. Měl nadání pro mnoho věcí: medicínu, hudbu, vyučování. Jednou dělal pořádek na svém stole. Naše tam časopis, který ani nepatřil jemu, nýbrž sousedovi; doručovatel spletl adresu. Doktor Schweitzer začal časopisem listovat. Upoutal ho článek s nadpisem „Misie v Kongu tě potřebují“. Četl, a jako by se v jeho srdci rozednívalo: Bůh ho volá někam, kam by se sám neodvážil ani ve snu. – Odešel do Afriky a vyrostl v jednoho z velkých křesťanů moderní doby. Neváhal a vydal se na požehnanou cestu, kterou mu ukázal Bůh.
  3. Přímý pokyn Boha je ale spíše výjimka. My jsme obyčejní lidé, a tak poznáváme Boží vůli obvykle jinak. Např. dlouho neodbytně cítíme k něčemu dobrému sklon, a tyto myšlenky se stále vrací. Tak je začneme svým rozumem – kterým nás Pán do života vybavil a který u každého funguje jinak – zkoumat. A náš rozum nám začne říkat: Tohle bys měl udělat, tohle je činnost pro tebe. Pak se začneme modlit; a při rozhovoru s Bohem dozraje náš sklon k rozhodnutí. A my jsme šťastni, že jsme poznali, co máme dělat, abychom žili svůj život plodně. Abychom se podíleli na růstu Božího království v sobě, v Církvi, ve světě. Lepším poznáním Boha lépe poznáme jeho vůli.

Čas se nachyluje jako tento podvečer. A my cítíme, že je třeba ještě mnoho udělat; a to dobře udělat. Je tedy rozumné prosit o pomoc Pannu Marii, která svůj životní úkol zvládla tak dobře a krásně.