Možná vás také nejednou napadlo, že když přemýšlíme o Panně Marii, myslíme tím současně plni obdivu nad tím, jaký měla ona představu o Bohu. Pro ni byl skutečný Bůh veliký. – Sv. Pavel říká, že Bůh může vyplnit všechny naše potřeby. My si to nemyslíme. Pro Pavla byl Bůh velký a mocný. Jaký je Bůh náš?

Když se někdo přistěhuje do většího města, dostane jeho život jistý rytmus, který nemá daleko k monotónnosti. Rán vstane, jde k vlaku nebo autobusu, dojede do zaměstnání a začne pracovat. Odpoledne, nebo i večer, unavený se vrátí domů, nají se, podívá se na televizi nebo si něco přečte; ale ne dlouho, protože brzo ráno musí zase vstát a jet do práce. O víkendu to nějak uteče. A pak zase nanovo. Kdybychom se toho člověka třeba po dvaceti letech zeptali, zda zná svoje město, jistě by řekl, že ano – přece tam žije a bydlí. Ale on z toho města zná dobře jen tu cestu do práce a kousek kolem svého obydlí.

Když se zeptáme zvykového věřícího křesťana, jestli zná Boha, pak odpoví podobně. Jenže pro něho Bůh znamená právě tak malý výsek zkušeností, jako pro onoho člověka jeho vlastní město. Nemůžeme se tedy divit, že naše představa o Bohu je ubohá; a že On sám je v našem srdci Bohem malým. Můžeme se na to podívat ze tří pohledů:

  1. Bůh je tak veliký, že nechce, aby někdo z lidí měl pocit, že na něho zapomněl. On vyplní všechny naše potřeby. Jak čteme v žalmu, On je náš pastýř, nebudeme mít nedostatek. Není nic, co by bylo silnější než Bůh. S čím by si nevěděl rady, když my jsme tolikrát bezradní. Někdy možná máme jiný dojem. Ale když se zamyslíme nad svým životem, vidíme, že Boží prozřetelnost zasahuje tak často, že ztrácíme přehled, co jsme udělali my a co On. A proto si tolikrát zbytečně stěžujeme.

Když poznáme, že Bůh stačí na všechny naše potřeby, zmizí z našeho srdce strach a obavy. To neznamená, že se už nikdy neobjeví, ale nikdy už nad námi nezvítězí. Bůh nás nenechá osamocené. Někdo však namítne: Ale já znám případy, kdy člověk v Boha věřil, ale dařilo se mu bídně. Bůh ho nechal. – Když se na takové případy podíváme, pak zjistíme, že to byl člověk, kdo Boha opustil. Věřil jen tak, jen málo.

  1. Bůh se o nás stará. Už tím, že stanovil rámec našeho života a dal nám podíl na svém životě. Stanovil pevné zákony pro hmotu. Dal jisté zákony i ve sféře mravní, která jsou pro nás znamením, abychom mohli jít cestou života bezpečně. – My ale ve shonu života a víru světských starostí ztrácíme cestu. Máme k dispozici směrovky: je jich deset a jsou hluboko vložena do našeho svědomí. Pro mnoho lidí se ale staly jakýmsi závojem, který halí Boha; a oni vidí jen ten závoj, a ne toho, který je za ním. Kdosi řekl zajímavou větu, že dítě v šesti letech zná všechny otázky, a v osmnácti všechny odpovědi.

Podobně se chováme k Bohu. On nám radí, ale my klidně necháváme plavat jeho zákony a nařízení. Trochu úcty k němu si zachováme, ale to je všechno. A jdeme si svou vlastní cestou. Dojdeme? – I v tom je Bůh větší než naše představy o něm. Bere na zřetel to, že jsme stále jen děti. Netěší ho to, ale bere nás takové, jací jsme.

  1. Bůh má pro nás otevřenou náruč a v odpouštění je nepřekonatelný, zase větší než si myslíme. Jeho náruč je pro nás vždycky otevřená. On nás Bůh nehoní po cestách našich spletitých životů. Zařídil to ale v našem životě tak, že do nás vložil něco, co překvapuje. Můžeme žít daleko od jeho lásky, obklopeni jen hmotou – a najednou se v nás ozve hlas. Věci, kterými jsme se obklopili, nám přestávají stačit, začne se nám stýskat; a my se větším či menším obloukem vracíme do Boží náruče. A Bůh trpělivě čeká, až v nás tato touha procitne, a pak nám jde naproti. Opět je větší, než si myslíme.

Bylo by určitě dobré poprosit o přímluvu tu, která rozuměla Bohu více a chápala lépe než my. Maria, pomoz, aby se Bůh i pro nás malé stal Bohem velkým.