Co myslíte: byly Mariiny modlitby vždy vyslyšeny tak, jak je Bohu přednášela a zamýšlela? Asi těžko. Jenže ona věděla to, co nevíme my – že těžiště dokonalosti je právě v tom pokusu o modlitbu, na výsledku tolik nezáleží.

Jedna prostá žena se slzami v očích vyprávěla: „Naučili mě modlit se. Modlila jsem se tedy o zdraví – a přicházely nemoci. O život mého manžela – a umřel mi. O dobrý život svých dětí – a zdá se mi, že žijí špatně. O trochu zajištění a klidu – a nemám jedno ani druhé. Nevychází to. Modlení není k ničemu!“

Co na to říci? Máme s tím potíž všichni. Věříme Pánu Ježíši, že tam, kde jsou shromážděni dva nebo tři v jeho jménu, tam je i on; a vše oč budou prosit v jeho jménu, to dostanou. Vždyť to přece sám řekl. Kolik se nás schází ke společné modlitbě v kostele. Proč to nepomáhá? Kde děláme chybu?

Apoštol Jakub píše ve svém listě: „Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom vyplýtvat na své rozkoše… Přijďte blíže k Bohu, a Bůh přijde blíže k vám… Pokořte se pře Pánem, a on vás povýší.“ – Tady je asi ta chyba. Předpokladem dobré modlitby je spojení s Bohem. A to není tak jednoduché.

Je to podobné jako se stolní lampou, která se mi líbí. Koupím si ji tedy, doma ji rychle rozbalím, strčím šňůru do zásuvky a očekávám, že se pokoj hned zalije jasem světla. Nestane se nic. Tak několikrát zkusím vypínač, a v duchu žehrám, že jsem si pořídil nějaký zmetek. Pak se ale podívám lépe a vidím, že jsem ve spěchu vidlici pořádně nezastrčil do zásuvky. Tak přitlačím – a lampa se krásně rozzáří.

Ty si také často myslíme, že naše spojení s Bohem bude dobře fungovat. Ale přicházíme k němu ve spěchu a nepozorně, a jsme s ním spojeni jen zdánlivě. Je zapotřebí vyvinout větší sílu srdce, pak bude všechno v pořádku. Je to tak jednoduché, ale my stále opakujeme stejnou chybu. Proč?

Jeden muž udělal nezapomenutelnou životní zkušenost. Odcestoval na ozdravnou dovolenou k moři. Jednou ráno, když vycházelo slunce, stál na břehu moře a toužil modlit se. Ale místo slov přišlo ticho: tak hluboké a krásné, že slyšel rytmus svého srdce, nic víc. Bylo mu dobře. Pak se rozhlédl kolem sebe: v jemném ranním vánku se nakláněly trávy, jako by je česal vítr, a byl v tom také rytmus. Rytmus byl i ve vlnách moře i v mráčcích na obloze. A muž se cítil ponořený do nějaké vyšší harmonie; cítil velmi silně, že se dotýká síly, která ho prostupuje, velké harmonie života, na níž musí být napojen, chce-li zakoušet její dobrodiní.

S naší praxí modlitby to musí být podobné. Zdroj zde je – jen my musíme umět naladit své srdce, aby bylo schopno přijímat. Více přijímat, více se otevřít, nejen otevírat ústa a vyslovovat slova, která nejsou v harmonii se srdcem. Musíme věřit. Nejdříve sobě, že nejsme tak ubozí, abychom se nedokázali spojit s Bohem. A také navzájem mezi sebou si musíme alespoň trochu věřit, protože jen ve společenství je síla, která něco zmůže.

Všechno jde, když máme víru. Bez ní nejde nic, ani modlitba. Pán Ježíš nám řekl, abychom se naučili modlit se jeho jménem. To proto, abychom se nemodlili nadarmo. Ne to, co chceme my, se musí stát, ale to, co chce Bůh. To znamená cele se mu poddat, spolupracovat s ním, a pak se stane ten zázrak, na který čekáme. Stane se to, co chceme, protože se naše vůle nebude lišit od vůle Boží. Zkusme to tak!

Panna Maria se takto modlila. A když někdy nedostala odpověď jako jednotlivec, když se modlila ve společenství věrných jménem Ježíšovým, byla to modlitba, ze které žijeme dosud. Snažme se tak modlit i my.