Panna Maria uměla mnoho; a nejvíce uměla přijímat Boha. Stala se pro nás vzorem mnoha ctností.

Je zvláštní, že apoštolové chtěli, aby je Pán Ježíš naučil modlit se. Byli to přece zbožní muži, kteří se modlili v synagogách a docela jistě i doma. A kdyby jim někdo položil otázku, zda se umí modlit, asi by se na něj dívali všelijak. Nejspíše by mu řekli: No jistě, vždyť to děláme denně, celá léta.

Oni však viděli Ježíše při modlitbě – a najednou viděli ten rozdíl. Jeho modlitba měla jinou podobu; dávala něco, co měnilo nejen modlícího se, ale celé prostředí. Skutečnosti se začaly modlitbou měnit, a to je udivovalo nejvíc. Jejich modlitba byla forma, jeho modlitba byla síla. Když si toto uvědomili, nelze se divit, že chtěli, aby je naučil něco podobného.

Jejich prosba je i naší prosbou. Pán Ježíš odpověděl jim – a odpovídá i nám. Stejně dnes jako tenkrát říká, že předpokladem modlitby je živá víra v Boha. Bůh musí být v centru srdce, člověk musí cítit jeho přítomnost; musí se otevřít síle a lásce Ducha Svatého, který všechno proniká, ale může působit jen tehdy, když člověk projeví touhu po spolupráci.

Začátek pravé modlitby je tedy naučit se přijímat Boha. Každé ráno naše myšlenky řeší situace, kterými se během dne budeme muset zabývat. Každý člověk na denní úkoly více či méně aktivně myslí. A následně je musí řešit, když k nim během dne dochází. To samozřejmě vyčerpává, stojí to energii. Pak přijde večer a jde např. na koncert. Musí docela změnit vnitřní naladěnost, aby z toho něco měl; musí se stát tím, kdo přijímá, ztišit se a poslouchat. „Ztiš se, a poznáš, že jsem Bůh.“ říká starozákonní David.

Je toho mnoho, když myslíme na modlitbu: tohle bych chtěl, toto chci… A modlitba je potom jen cestou, jak to všechno uskutečnit. Když nemůžeme zvládnout vztahy, pak prosíme: „Pane Bože, udělej to za mně.“ Když něco potřebujeme a neumíme si to sami opatřit, pak voláme: „Pane Bože, udělej to pro mne.“ – Tohle ale má k pravé modlitbě daleko.

Ale když jdeme ránem a je jasná obloha, vzduch voní a my se cítíme svěží a je nám dobře, tak mimoděk řekneme: „Jsem vděčný, že žiji.“ – Komu to říkáme? Přírodě, které je to lhostejné? Druhým lidem, kteří o nás ani nevědí? Sobě? Nikoliv. My se v té chvíli začínáme modlit, a dobře modlit.

Anebo vezměme opak. Potká nás něco, co jsme nečekali, a zarmoutí nás to. To jsem si přece nezasloužil. Snažím se být dobrý, a tohle mám za to?, stěžujeme si hořce. Komu? Opět se začínáme modlit. A když se nám v těchto začátcích podaří otevřít srdce tak, abychom dovedli přijmout toho, který zasahuje do našeho života, jsme najednou velmi blízko tomu, který je na nebesích, ale přitom tajemným způsobem i v našem srdci.

Bůh dobře ví, co potřebujeme. Stačí dýchat, důvěřovat a snažit se žít s ním. Nechat ho hovořit a jednat. My často myslíme více na hříchy než na vykoupení, na smrt více než na oslavu. Potřebujeme prostě pozitivně myslet. Když se budeme dobře modlit, nebudeme zklamáni, když to někdy nevyjde. Neztratíme naději, protože nebudeme ztrácet Boha. „Bůh je dost moudrý, a naše problémy stačí; nemusíme si dělat starosti, když jeho hodinky jdou jinak než naše. Dá nám tolik zdraví, kolik potřebujeme, odpustí viny, které tíží, a půjde s námi dál našimi dny.“, říkal jeden zbožný muž.

Chceme snad víc? Co bychom mohli ještě chtít? – Mohli bychom chtít víru, ze které takový život vyrůstá. Možná stačí dobrá vůle a touha po dobru, už v tom je nemalý kus víry.

Když si tak promítneme Mariinu víru na skutečnosti, o kterých jsme uvažovali, je nám leccos jasnější. Tak ji poprosme o přímluvu, aby nám nikdy nechybělo dost dobré vůle a abychom měli alespoň minimum víry.