O prázdninách hlučínskou faru opustil pan kaplan Krzysztof a do kaplanských pokojů se nastěhoval otec Jan Gajdušek. Vy, co se o něm chcete dozvědět více, určitě čtěte dále.

Jak na Vás Hlučín působí? Je to pro Vás velká změna oproti Kobeřicím, ve kterých jste působil? Pokud ano, v čem?

Musím se přiznat, že Hlučín na mě působí velmi podobně jako Frenštát pod Radhoštěm, ze kterého pocházím: malebné městečko, které sice není ukryto pod horami, ale o to více z něj dýchá historie. Ve Frenštátě totiž zůstalo z původního města jen blok domů kolem náměstí a případně něco navíc, zatímco Hlučín na mě působí daleko zachovaleji. Přiznám se také, že mám velmi rád vodu, a kolem štěrkovny jsem několikrát vyrazil na projížďku.

Proti Kobeřicím se tu „inač povědá", ale myslím, že zatím jsem s každým našel společnou řeč, za což jsem rád. A ačkoli Kobeřice jsou vesnice, leckteré věci jsou zde velmi podobné – pohostinnost, lidé, kteří rádi pomohou, příjemné prostředí, kde se mi líbí.

Mohl byste nám prozradit něco ze svého dětství a kraje, odkud pocházíte?

Narodil jsem se ve Valašském Meziříčí. Bydleli jsme v panelovém domě, a paradoxně na toto období velmi rád vzpomínám. Jako rodina jsme rádi cestovali na dovolené zejména do jižních a východních Čech, kam se stále velmi rád vracím. Mám také rád rodné Valašsko, vždyť na Lhotách jsme trávili spoustu krásných dnů, chodili jsme na výpravy se skautským oddílem, každé Velikonoční pondělí jezdili do ZOO v Lešné u Zlína a podobně. Velice mě těší, že „ValMez" se od doby mého dětství proměnil v daleko hezčí město. V roce 1997 jsme se přestěhovali do Frenštátu pod Radhoštěm, do rodinného domku.

Někteří o Vás už mohli zjistit, že sladkému moc nelibujete. Bylo to tak, i když jste byl malý kluk? A jaké jídlo určitě neodmítnete?

Jistěže jsem jako každé dítě jedl sladké, zejména domácí čokoládové vánoční cukroví nemohlo zůstat dlouho na míse bez povšimnutí:-) Ale časem se mi chuť na sladké vytratila a dnes mi stačí jednou za půl roku sníst kousek čokolády a mám vystaráno. Již jako dítě jsem měl rád smažený květák, zapečenou brokolici a samozřejmě kousek pečeného vepřového, na kterýžto chutích se mnoho nezměnilo. Snažím se neodmítnou jakékoli jídlo, věren poučení „doma zíš co ti dajú a venku co dostaneš", avšak i toto má své meze: Neholduji medu, a nejsem si jist, zda bych dokázal překonat odpor při pohledu na chobotnice a mořské plody, a sníst je.

Co jste studoval a čím jste se zabýval před tím, než jste byl vysvěcen na kněze? Byl jste pilný student, který si plní všechny úkoly hned po zadání, nebo jste všechno odkládal na co nejpozdější dobu?

Vystudoval jsem střední zemědělskou školu, obor agropodnikání – péče o krajinu. Tato střední škola měla pro mě tu výhodu, že nároky jsem mohl plnit bez velkých příprav, a díky tomu jsem se až na vysoké škole učil, jak se mám učit. Léta střední školy ale byla krásná a rád na ně vzpomínám. Jen nevím, zda bych ještě dnes byl schopen dojit krávu, nastavovat nějaký ten stroj či počítat technologickou kartu plodiny:-)

Ze střední školy jsem nastoupil do Teologického konviktu, což je roční přípravný kurz před studiem na vysoké škole, povinný pro kandidáty kněžství. Po tomto roce jsem studia přerušil a pracoval rok v nejmenovaném supermarketu na pozici skladník – prodavač. Po roce jsem nastoupil na Cyrilometodějskou Teologickou fakultu a do kněžského semináře v Olomouci.

Co rád děláte ve svém volném čase?

Rád si poslechnu hudbu, přečtu dobrou knihu, avšak asi nejvíce můj volný čas zaplňuje zájem o železnici, a to jak skutečnou, tak modelovou. S tím samozřejmě souvisí cestování po různých akcích a návštěva muzeí či zajímavých tratí, sem tam vezmu do ruky fotoaparát, podívám se, co nového se děje a velmi rád poslouchám, či čtu, vzpomínky starých železničářů na provoz, nejen parních lokomotiv.

Děkuji za odpovědi na otázky. Ráda bych Vám popřála spoustu úspěchů a krásných zážitků v Hlučíně a okolí.