O prázdninách hlučínskou faru opustil pan kaplan Krzysztof a do kaplanských pokojů se nastěhoval otec Jan Gajdušek. Vy, co se o něm chcete dozvědět více, určitě čtěte dále.

Jak na Vás Hlučín působí? Je to pro Vás velká změna oproti Kobeřicím, ve kterých jste působil? Pokud ano, v čem?

Musím se přiznat, že Hlučín na mě působí velmi podobně jako Frenštát pod Radhoštěm, ze kterého pocházím: malebné městečko, které sice není ukryto pod horami, ale o to více z něj dýchá historie. Ve Frenštátě totiž zůstalo z původního města jen blok domů kolem náměstí a případně něco navíc, zatímco Hlučín na mě působí daleko zachovaleji. Přiznám se také, že mám velmi rád vodu, a kolem štěrkovny jsem několikrát vyrazil na projížďku.

Proti Kobeřicím se tu „inač povědá", ale myslím, že zatím jsem s každým našel společnou řeč, za což jsem rád. A ačkoli Kobeřice jsou vesnice, leckteré věci jsou zde velmi podobné – pohostinnost, lidé, kteří rádi pomohou, příjemné prostředí, kde se mi líbí.

Mohl byste nám prozradit něco ze svého dětství a kraje, odkud pocházíte?

Narodil jsem se ve Valašském Meziříčí. Bydleli jsme v panelovém domě, a paradoxně na toto období velmi rád vzpomínám. Jako rodina jsme rádi cestovali na dovolené zejména do jižních a východních Čech, kam se stále velmi rád vracím. Mám také rád rodné Valašsko, vždyť na Lhotách jsme trávili spoustu krásných dnů, chodili jsme na výpravy se skautským oddílem, každé Velikonoční pondělí jezdili do ZOO v Lešné u Zlína a podobně. Velice mě těší, že „ValMez" se od doby mého dětství proměnil v daleko hezčí město. V roce 1997 jsme se přestěhovali do Frenštátu pod Radhoštěm, do rodinného domku.

Někteří o Vás už mohli zjistit, že sladkému moc nelibujete. Bylo to tak, i když jste byl malý kluk? A jaké jídlo určitě neodmítnete?

Jistěže jsem jako každé dítě jedl sladké, zejména domácí čokoládové vánoční cukroví nemohlo zůstat dlouho na míse bez povšimnutí:-) Ale časem se mi chuť na sladké vytratila a dnes mi stačí jednou za půl roku sníst kousek čokolády a mám vystaráno. Již jako dítě jsem měl rád smažený květák, zapečenou brokolici a samozřejmě kousek pečeného vepřového, na kterýžto chutích se mnoho nezměnilo. Snažím se neodmítnou jakékoli jídlo, věren poučení „doma zíš co ti dajú a venku co dostaneš", avšak i toto má své meze: Neholduji medu, a nejsem si jist, zda bych dokázal překonat odpor při pohledu na chobotnice a mořské plody, a sníst je.

Co jste studoval a čím jste se zabýval před tím, než jste byl vysvěcen na kněze? Byl jste pilný student, který si plní všechny úkoly hned po zadání, nebo jste všechno odkládal na co nejpozdější dobu?

Vystudoval jsem střední zemědělskou školu, obor agropodnikání – péče o krajinu. Tato střední škola měla pro mě tu výhodu, že nároky jsem mohl plnit bez velkých příprav, a díky tomu jsem se až na vysoké škole učil, jak se mám učit. Léta střední školy ale byla krásná a rád na ně vzpomínám. Jen nevím, zda bych ještě dnes byl schopen dojit krávu, nastavovat nějaký ten stroj či počítat technologickou kartu plodiny:-)

Ze střední školy jsem nastoupil do Teologického konviktu, což je roční přípravný kurz před studiem na vysoké škole, povinný pro kandidáty kněžství. Po tomto roce jsem studia přerušil a pracoval rok v nejmenovaném supermarketu na pozici skladník – prodavač. Po roce jsem nastoupil na Cyrilometodějskou Teologickou fakultu a do kněžského semináře v Olomouci.

Co rád děláte ve svém volném čase?

Rád si poslechnu hudbu, přečtu dobrou knihu, avšak asi nejvíce můj volný čas zaplňuje zájem o železnici, a to jak skutečnou, tak modelovou. S tím samozřejmě souvisí cestování po různých akcích a návštěva muzeí či zajímavých tratí, sem tam vezmu do ruky fotoaparát, podívám se, co nového se děje a velmi rád poslouchám, či čtu, vzpomínky starých železničářů na provoz, nejen parních lokomotiv.

Děkuji za odpovědi na otázky. Ráda bych Vám popřála spoustu úspěchů a krásných zážitků v Hlučíně a okolí.

 

V naší farnosti už několik let vychází občsník s názverm Jordán. Začal kdysi za P. Marka žukovského, zdejšího kaplana a svěřil ho mládeži. Zatím se podařilo, že vychází dodnes. V současnosti už se na něm podílí nejen mládež, ale i ostatní farníci a tak věříme, že se nám stále bude dařit nacházet ochotné přispěvatele. Pokud byste měli zájem přispět do Jordánu budeme jen rádi. Můžete se ozvat přímo na faru.

Zde je pak několik již vyšlých čísel:

Rok 2018

Jordán č. 1

Rok 2017

Jordán č. 1

Jordán č. 2

Jordán č. 3

Jordán č. 4

Rok 2016

Jordán  č. 1

Jordán č. 2

Jordán č. 3

Jordán č. 4

Rok 2015

Jordán č. 1

Jordán č. 2

Jordán č. 3

Jordán č. 4

Rok 2014

Jordán č. 1

Jordán č. 2

Jordán č. 3

 

V létě do naší farnosti nastoupil nový kaplan, P. Kryštof Ševčik , rodák z Polska. Až po několika měsících se nám podařilo s ním udělat rozhovor pro farní časopis Jordán. Plné jeho znění si můžete přečíst i  na našem webu. Otázky kladla Monika Gattnarová.

Mohl byste nám, otče Kryštofe, říct něco o své rodině?

Své dětství jsem prožil ve vesničce Goczalkow, která leží na jihozápadě Polska. Vyrůstal jsem v takové běžné křesťanské rodině, do kostela jsme chodili, ale nikdy jsem neministroval. Až když jsem byl na průmyslovce, tak mě oslovil náš katecheta, jestli bych mu občas nevypomohl na faře, pak jsem tam chodil pomáhat pravidelně. Jinak mám jednu sestru, je vdaná a má dvě děti.

Co vás přivedlo ke kněžství?

Kněžství mě přitahovalo prakticky od mala, ale nějakou dobu jsem hledal to své místo. Byl jsem vysvěcen na kněze 1. 5. 2010 v Prostějově. Vystudoval jsem Teologickou fakultu ve Wroclawi, ale neprošel jsem seminářem. Kněžskou formaci jsem totiž absolvoval v řádu salvatoriánů, kam jsem vstoupil v roce 1997, složil jsem tam také sliby, ale před nedávnem jsem od nich odešel.

Jak dlouho už jste v České republice a v jakých farnostech jste působil?

Do České republiky jsem přijel 26. prosince 2005, nejprve jsem zde byl jako pastorační asistent v Kralicích na Hané a v Prostějově. Tři roky jsem strávil jako kaplan ve farnosti Jeseník, nebyl jsem ale jen v Jeseníku, jezdíval jsem také do okolních obcí, od roku 2011 jsem také vypomáhal na poutním místě Maria Hilf u Zlatých Hor nemocnému knězi P. Stanislavu Lekavému.

Co se Vám honilo hlavou, když jste se dozvěděl, že půjdete do Hlučína?

Nejistota, jak to všechno bude. Tušil jsem, že když je tady více věřících, bude také víc práce, a to se mi potvrdilo. V Jeseníku jsem měl dny relativně volné a mohl jsem být více času s lidmi, ale tady mám celý týden nabitý: mše, kancelář, výuka náboženství, ve středu jezdím do Polska do školy, studuji druhým rokem doktorandské studium, obor psychologie rodin, tak je toho hodně.

Máte nějaký vzor, oblíbeného svatého?

Svého času, zvláště před kněžským svěcením, mně byl hodně blízký sv. Jan Vianney a mám také úctu k bl. Janu Pavlu II. Dostal jsem jeho ostatky od kardinála Diviše, který Janu Pavlu dělal dlouhá léta osobního sekretáře. Věnoval jsem ty ostatky poutnímu místu Maria Hilf.

Děkujeme za rozhovor.

V současné době v naší farnosti máme dva kněze a jednoho trvalého jáhna. P. Martin Šmíd je zde farářem a působí zde od srpna roku 2010. P. Jan Gajdušek mu jako kaplan pomáhá. Do farnosti nastoupil v roce 2015 po otci Kryštofovi, který je nyní ustanoven ve farnosti Slavkov u Opavy. Ještě máme ve farnosti Otce Vlastimila, který je v současnosti na studiích a nyní přebývá v Benátkách v Itálii. Jako trvalý jáhen je zde ustanoven Mgr.Jiří Kloss, který sice bydlí v Ostravě, ale dojíždí nám sem pomáhat učit náboženství. Více si o nich můžete přečíst v rozhovorech, které s nimi udělali redaktoři našeho farního časopisu Jordán.

Odkud pocházíte a jakým jste byl klukem? Byl jste vzorné dítě nebo jste si na svůj účet občas připsal nějakou klukovinu? Vzpomínáte si na nějakou?

 

Pocházím z nedalekého města Krnova, kde jsem se narodil a žil prakticky až do odchodu na vojnu. Po ní se už můj život odehrával spíše na jiných místech.

Tak vzorným dítětem … Kdo to o sobě může říci? Určitě jsem udělal nějaké ty průšvihy, ale to si spíš pamatují moji rodiče. Možná by bylo zajímavé se jich na to zeptat. Ale když nad tím uvažuji, jedna mě napadá: Když jsem chodil na základní škole do houslí, zrovna jsem moc neuměl na jednu z hodin a nechal jsem z kola schválně spadnout futrál i s houslemi. Myslel jsem si, že spadne kobylka, housle se tím totálně rozladí, a hodina se zruší. Paní učitelka ji ale během 5 minut nasadila, housle naladila a pořád ještě zbývalo 15 minut na předvedení mého umění. J

Kdy padlo Vaše rozhodnutí stát se knězem a proč?

 

Musí m říci, že u mě to byl spíš proces a rozhodnutí padlo na jeho konci. Proces vědomého uvažování o možnosti ubírat se po této cestě započal těsně před mým odchodem na vojnu a skončil přijetím jáhenského svěcení.

O kněžství jsem začal uvažovat proto, že jsem viděl, jak lidé s některými věcmi bojují a pod mnohými trpí. Toužil jsem pomoci. Napadlo mě, že když budu knězem, budu mít nástroje ku pomoci. Také se v mém životě objevilo pár kněží, jejichž život mě oslovil a toužil jsem je následovat.

Studoval jste na kněze v Olomouci? Během svých studií jste prý strávil rok v Itálii. Kde, a co jste tam studoval?

 

Ano studoval jsem na dvou místech. První rok, tzv. nultý, jsem trávil v Litoměřicích, v tzv. Teologickém konviktu, kde jsme se měli rozmyslet, zda opravdu chceme jít po této cestě a zkusit si už i život v semináři. Po tomto roce, bylo to v roce 1991, jsem nastupoval na obnovenou Teologickou fakultu UP v Olomouci. Vše bylo teprve v počátcích, protože do té doby bylo teologické studium pro celou republiku pouze v Litoměřicích, jako pobočka Karlovy univerzity. To naše studium bylo tedy tak trochu spartánské, protože jsme měli velmi málo profesorů, a mnozí z nich už měli též svůj věk. Postupem času se ale vše zdokonalovalo. Promoval jsem pak v roce 1997 a byl jsem svěcen na jáhna už v nové ostravsko-opavské diecézi. Byli jsme první jáhni našeho otce biskupa.

Ale teď k té mé italské anabázi. Už v tom Teologickém konviktu jsem poznal Dílo Mariino, neboli Hnutí fokoláre. Jeho spiritualita mě oslovila a také velmi přitahovala. Viděl jsem v tom velmi konkrétní křesťanství. Po druhém ročníku mi můj formátor v této spiritualitě nabídl možnost jet na rok do formačního centra této spirituality do Itálie do blízkosti Florencie (střední Itálie). Musím říci, že mě to velmi zaujalo, protože krom touhy po hlubším poznání života tohoto Hnutí, jsem vždy toužil jet do Věčného města Říma. Po poradě s mým tehdejším biskupem, Mons. Janem Graubnerem, (bylo to ještě před rozdělením diecéze) jsem tedy po jeho svolení mohl odjet. Nedá se tedy říci, že šlo o studium ve smyslu prohlubování intelektuálních vědomostí, ale spíš o školu života. A škola to byla vpravdě pořádná, protože musím říci, že z ní čerpám i dnes, i když od té doby uplynulo už 16 let.

Kdy jste byl vysvěcen a kde jste od té doby působil?

 

Jáhenské svěcení proběhlo v Opavě a to 21. 6. 1997 a kněžské pak rok na to v Ostravě 27. 6. 1998.

Po jáhenském svěcení si mě vybrali jako prefekta-jáhna do Litoměřic do Teologického Konviktu. Mým úkolem bylo tvořit mezičlánek mezi konvikťáky a dalšími představenými, tedy ředitelem domu rektorem a jeho zástupcem, kteří byli kněží. Po kněžském svěcení jsem byl ustanoven do farnosti Opava u Panny Marie, tam jsem zůstal 2 roky pod výborným šéfem Mons. Josefem Veselým a po té, jak s oblibou říkám, mě pan biskup poslal do Háje. Což je pravda, protože mým dalším působištěm se stala farnost Háj ve Slezsku, a k tomu byly ještě další 2 farnosti a to Ostrava - Plesná a Pustá Polom.

Jak vzpomínáte na Svá předchozí působiště, zvláště na to poslední?

 

Každé setkání na člověka nějak zapůsobí a těch setkání s lidmi v předchozích farnostech bylo mnoho. Musím říci, že pro mě také tato setkání na předchozích působištích byla velkou školou. A to i tehdy, když se povedla anebo nepovedla. Poslední farnost Pustá Polom byla vlastně také mou první samostatnou, protože jsem ji spravoval už z Háje ve Slezsku a přiznám se, že ani není moc času na vzpomínání. Ale podařilo se tam vytvořit pár pěkných přátelství, která snad přetrvají i nadále.

Co Vás jako první napadlo, když jste se dozvěděl, že budete farářem v Hlučíně?

 

Samozřejmě že to byla velká novina, která překvapila, a umístění do Hlučína jsem rozhodně nečekal. Napadlo mě, jak tak velkou farnost zvládnu. Ale po té, co jsem šel hned ten den před Pána do kostela, mi přišel do duše velký klid, protože jsem si uvědomil, že nejde do Hlučína jen Martin Šmíd sám za sebe, ale posílá ho tam skrze biskupa sám Pán. A asi ví, co dělá.

Bylo pro Vás po příchodu do Hlučína něco překvapením?

 

Každý den je pro mě překvapením, protože Bůh je ve své lásce velmi vynalézavý.

Jak vnímáte naši farnost teď?

 

Stále poznávám.

Co byste v ní chtěl udělat, vytvořit, popřípadě změnit?

 

To ještě sám nevím. Každopádně chci spolu s vámi budovat zde v Hlučíně Boží království.

V čem spočívá Vaše práce delegáta biskupa pro trvalé jáhny?  A jak jste se k ní dostal?

 

Tak delegát pro trvalé jáhny je vlastně prodlouženou rukou biskupa v této pastorační skutečnosti. Je to prakticky další farnost, ve které nejsou jen trvalí jáhnové, ale též jejich manželky, rodiny, jejich problémy, ale i radosti. Noví kandidáti, se kterým je třeba probrat jejich motivace, posoudit jejich připravenost a schopnost vykonávat svěřenou službu, tyto nové kandidáty přijímat a provázet na jejich cestě přípravy a pak i v pozdější stálé formaci po přijetí svěcení.

Jste také členem hnutí Fokoláre, co je smyslem tohoto hnutí a jak jste se k němu dostal Vy?

 

Jak už jsem psal výše, poznal jsem ho v Teologickém konviktu v Litoměřicích a dostal jsem se k němu určitě Božím řízením. I když, lidsky viděno, to byla spíš náhoda. Měli jsme jeden večer v týdnu prožívat v nějakém společenství a já šel do toho, co bylo nejbližší mému pokoji. Mluvili tam o Panně Marii, o svatém otci, tak jsem si řekl, že to je asi katolické a tak jsem zůstal. Později mě oslovilo jedno téma, které se jmenuje „Umění milovat“. Mluvilo se o tom, že máme milovat jako první, v každém vidět Ježíše, milovat za pomocí svalů, ne jen slovy apod. Viděl jsem v tom velmi konkrétní život. Také jsem hned slyšel, jak se to ostatním daří žít, říkali si zkušenosti. A to i takové, že se jim to třeba nedaří. Na nic si tam nikdo nehrál. Pak jsem též viděl, že ten náš vedoucí toho má už na starosti hodně, tak inspirovaný tím „uměním milovat“ jsem se mu nabídl ku pomoci. Přijal a spolu jsme pak připravovali setkání a tak jsem vstoupil více dovnitř a začal Hnutí poznávat.

A co je smyslem tohoto Hnutí? Díval jsem se do našich stanov a tam jsou popsány dva cíle. Doslova se tam říká:Všeobecným cílem Díla Mariina je dokonalost v lásce, které se má dosáhnout životem evangelní spirituality Díla v jejích základních bodech a rozličných aspektech života…A pak je specifický cíl, kde se říká:Dílo Mariino, je věrné své zkušenosti s Duchem sv., který ho vedl při založení i při rozvoji, a proto neustále usiluje o to, aby si ve svém vnitřním životě zasloužilo dar jednoty podle Ježíšovy modlitby k Otci: „Ať všichni jsou jedno“ (Jan 17, 21). Dalo by se to shrnout asi tak, že smyslem našeho Hnutí je vést své členy ke svatosti skrze spiritualitu, která je hodně postavená na žitém evangeliu (Slovo života). To je ta dokonalost v lásce. A pak chrismatem, které jsme od Boha dostali, je jednota, tak jak se za ni modlil Ježíš před svou smrtí.

Kdo je vaším osobním vzorem?

 

Každou chvíli někdo jiný. Teď konkrétně nová blahoslavená Chiara Luce Badano.

Co nejraději děláte ve Svém volném čase? Máte nějaké koníčky?

 

Rád se podívám na pěkný film, poslechnu si krásnou hudbu. Nepohrdnu ani tvrdou rockovou, ale mezi mé oblíbené autory paří třeba i pozdně barokní český hudební skladatel H. F. Bieber. Samozřejmě si o dovolené vezmu do ruky rád i nějakou májovku či verneovku.

O prázdninách jste byl ve Švýcarsku, cestujete často? A kam nejraději?

 

Mé cestovatelské aktivity souvisí skoro vždy s mými úkoly a aktivitami v Hnutí fokoláre. Je to celosvětové hnutí, takže cestuji tam, kam mě pošlou. Zatím to bylo po Evropě. Ale každý rok máme v lednu takovou generální kapitulu v Římě, takže za 3 měsíce letím, pokud mi to povinnosti dovolí. Je to ale jen na 4 dny. A na druhou část otázky odpovím tak, že nejraději jezdím tam, kde se člověk setká s dobrými lidmi. Což je i v Hlučíně.

Jakým jídlem Vám věřící udělají radost, když Vás pozvou na oběd?

 

Na tuto otázku neodpovím, protože mi to radili starší spolubratři. Říkali:„Hlavně v nové farnosti neříkej, co máš rád, protože pak ti to lidé budou dělat furt a úplně ti to oblíbené jídlo zprotiví.“Asi mluví ze své zkušenosti.

Co byste přál naší farnosti?

 

Dobrého faráře a hodně Božího požehnání.

Děkuji za rozhovor.